Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly a radikální změna v přístupu nové hlavy státu k návrhům kandidátů na post ústavních soudců. Jasné rysy dobrého úmyslu má, když se prezident Pavel obrací o doporučení na různé justiční instituce a k dispozici má tým hvězdných poradců z oboru, ale kupodivu zatím transparentnost a otevřenost spíš naráží a z výběru příštích členů Ústavního soudu se náhle stala zeširoka probíraná věc, až se některým osloveným soudcům údajně nechce podstupovat cosi jako veřejný striptýz a kandidatury se předem vzdávají. Vrtání v nejen profesní minulosti kandidátů se stalo novou hračkou. A k tomu, kdo má nárok na křeslo ústavního soudce, se vyjadřuje doslova kdekdo. Jako kdyby měli příslušníci patnáctičlenného soudu postavení podobné prezidentskému, přičemž by ale v jejich případě měla hrát v prvé řadě roli vysoká odbornost, byť jistě neposkvrněná morálními poklesky. Cesta přímo do pekel to jistě není, ale rčení se nabízí a lze také doufat, že jde o do jisté míry přechodnou módu. Sám prezident přitom žádnou přímou porážku neutrpěl. Senát schválil šest jím předložených osob, třebaže mohutně až nesmiřitelně kritizovaný Robert Fremr pak sám rezignoval. Místo něho byl vybrán Pavel Simon, soudce Nejvyššího soudu, jehož parketou je odpovědnost státu za škody a nemajetkové újmy. A jakmile se jeho jméno vynořilo, už se objevily námitky, že pochybil v kauze H-System i u nároků disidenta donuceného k vystěhování, kde ovšem nešlo o čistě Simonův postoj, ale názory většího počtu soudců a případně nebyl až do následných verdiktu Ústavního soudu jasný názor, jak dané kauzy nahlížet. Ale od toho ostatně Ústavní soud je, aby když je třeba, opravoval a vykládal případy rozhodnuté nejvyšším nebo Nejvyšším správním soudem, což ale členy těchto instancí, tedy i Simona, ještě nediskvalifikuje. Pro vstup do Ústavního soudu naopak mnohdy soudci pochází právě odtamtud a senátoři, v jejichž rukou jmenování je, by měli mít na paměti, že prakticky každý soudce během praxe dojde k nějakému spornému verdiktu, který může být nahlížen z více stran a eventuálně uznán za nesprávný. Neomylnými soudci byli možná kněžna Libuše a král Šalamoun. Jinou a poněkud kuriózní věc, jestli mu nevole k autorství čínského cvičení Čechy Cook, Orel v hnízdě snad cosi blízkého alternativní medicíně. Zřejmě nejde o porušení zákonného zákazu soudcům podnikat, ale může se to zdát postavení ústavního soudce ne úplně důstojné. Na tom asi něco bude, i když na straně druhé lze vidět věc spíš jako prvotinu, o níž ale bude 18. října na senátním plénu patrně vážná debata s výsledkem předem nejasným. Ačkoli by Simonova profesní a morální výbava měla obstát?