Druhý rok za sebou slavíme divné Vánoce, divný Štědrý den. Člověk se nemůže zbavit Tichého pocitu viny, že my tady žijeme v míru a jediné peklo, které prožíváme, si děláme sami. Myslím tím třeba teror na Filozofické fakultě těsně před Vánoci nebo útoky a nenávist na sociálních sítích nebo v politice. A i když žijeme v míru, přesto jsme často nespokojení a naštvaní a neuvědomujeme si, že kousek dál odtud umírají lidé po 1000 ve válce, ve válce, na kterou jsme si my rychle zvykli, protože se nebojuje u nás. Moje známá Ukrajinka Nataša k nám utekla loni v dubnu se svým desetiletým synem a nechala doma manžela i maminku. Na Vánoce odjeli domů. Nevíme, jestli se ještě vrátí, jestli tu cestu ona a její dítě přežije. Představuji si, jak asi vypadá Štědrý den ve válečných zónách. Ve městech, kam padají bomby, na které míří rakety nesoucí ruskou smrt a zkázu. Jak tam sedí lidé okolo stolu, pokud ještě mají domov a jsou neustále ve střehu, v napětí. Ne z dárků, jaké dostanou, ne z toho, jak budou ty jejich dárky přijaty, ale ze strachu, co se může stát. Představuji si Štědrý den někde v zákopech v leženích ukrajinských vojáků, jak myslí na své blízké, na rodiny, na život před válkou, ze které se mnozí z nich nikdy nevrátí. Nepochybuji, že Rusové budou ničit bez přestávky. Ostatně jejich pravoslavné Vánoce se slaví až později šestého a sedmého ledna. U nás většina lidí vnímá Vánoce jako svátky dárků a jako tradici. Často si nadělujeme zbytečnosti, jen aby se něco dalo, protože se něco dát prostě musí. Doufám, že dost lidí od nás poslalo nějaký ten dar na Ukrajinu pro lidi, kteří tam brání svoji zemi. Ale taky naši zemi. Představuji si Štědrý den ruského vojáka, ať už oslaví teď v prosinci nebo až v lednu. Jak asi vnímá tyto svátky míru agresor? Jestli mu přijde na mysl, že se účastní, ať už dobrovolně nebo z donucení něčeho zlého, že je součástí velkého zla. V době, kdy se lidé na sebe obvykle usmívají nebo aspoň pokoušejí usmívat. Přemýšlím o tom, kolik lidí u nás bude během štědrovečerní hostiny myslet na Ukrajince. Jestli na ně pomyslí v dobrém a se soucitem i ti, kteří odmítají ukrajinské uprchlíky a zlobí se, že jim vláda poskytuje příliš velkou pomoc. Kolik lidí si uvědomí, že žijeme v míru a že v něm brzy, možná už za pár let žít nemusíme. Myslím na Vánoce, na jejich podstatu, na biblickou zvěst, podle níž se malý Ježíšek, kterého křesťané považují za syna božího, narodil v chlívě, tedy v naprosto nedůstojných, ne královských nebo mořských podmínkách. Bůh ve chlívě, kde žijí zvířata. My jsme si z toho šikovně udělal i betlémy. Romantickou scénu, která nám připadá krásná a dojemná. Kdyby ale moje žena měla rodit ve chlívě a novorozeně položit třeba do koryta na žrádlo pro krávy. Asi by bylo po romantice. Bůh ve chlévě a později bůh, kterého ukřižují, protože je bůh. To žádná romantika a selanka není. Bůh jako vyvrhel. Možná proto máme jezu látkou Ježíška navlečeného do zlata a drahých kamenů, vyšňořeného jako nějaké princ. A teď potřebujeme ten chlív a kříž nějak zakrýt. Ale boží syn v těch mizerných podmínkách může mít velkou cenu pro lidi v nejhorších podmínkách. Třeba pro ukrajinské vojáky v zákopech nebo někde v tanku nebo na poli, odkud vysílají drony, nebo v polní nemocnici, když třeba šlápli na ruskou minu. Bůh ze chléva má možná nečekaně velkou cenu pro lidi v nouzi, pro lidi v zoufalé situaci a nám, kteří nejsme ve válce a ne bojujeme o přežití, připomíná, že na ty tam nemáme zapomenout ani na Štědrý den.