Předvánoční pražské krveprolití spustilo burzu nápadů, co přesně udělat, abychom se cítili bezpečněji, kam umístit kameru a kam detekční rám či komu a při splnění jakých podmínek vystavit zbrojní průkaz. Technika ani zákony ale na všechno nestačí. Možná ještě důležitější je atmosféra ve společnosti. V řadě případů fyzického násilí jsou spouštěčem osobní problémy nebo vztahy v rodině. U dalších však hrají významnou roli vnější okolnosti související s politickou a ekonomickou situací. Řeč není jen o pachatelích z hrůzných skutků, ale i o jejich obětech a přihlížejících. Není přece náhoda, že se na straně jedné vyrojily trapní recesisté či pomatence, kteří na sociálních sítích i v realitě hrozí návaznými útoky tu palnými zbraněmi, tu granáty a na straně druhé, že policie zvýšila mezi svátky ostrahu veřejných prostor. Přestože masový vrah z Filozofické fakulty je už mrtvý, někoho přitahuje brutalita víc je ale těch vystrašených. V předešlých letech jsme si museli zvykat na návrat pandemií a válek. Na klidu nám nepřidala ani energetická krize, divoká inflace nebo problémy v zásobování léky. Dramatická situace na Blízkém východě zase připomíná rizika plynoucí z mezinárodního terorismu. Potřebovali bychom osekat stres a nervozitu. Místo toho ale dál rostou. Podíl na tom mají i oficiální představitelé našeho státu. Když náčelník generálního štábu Karel Řehka minulý týden představoval koncepci výstavby Armády ČR do roku 2035. Mimo jiné uvedl musíme se připravovat na válku velkého rozsahu vysoké intenzity z technologicky vyspělým nepřítelem, který vlastní jaderné zbraně, a musíme se připravovat rychle. Generál Řehka hovořil o vojácích, ale vzhledem k mediální pozornosti jeho věty dolehly i k civilistům. Ti se mne již po útoku na newyorská dvojčata 11. září 2001 často ptali, jestli u nás bude válka. Další várky dotazů přišly s ruskou anexí Krymu a po Putinově útoku na Ukrajinu. Snažil jsem se je chlácholit, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří. Armádní náčelník na to jde z opačného konce. Asi se dá souhlasit s tím, že bychom neměli přehlížet žádná rizika. Nemá se ani cenu konejšit výroky slovenského premiéra Roberta Fica, podle kterého válka na Ukrajině není naše válka. Bohužel do značné míry je a hlavně netušíme, jak se vyvine. Bude uhasínat nebo eskalovat. Jakmile ale politici nebo vojáci vypustí z úst, že se musíme rychle připravovat na válku velkého rozsahu, měli by tušit dopady svých slov. Někdo zareaguje vytvářením zásob potravin, někdo sháněním arzenálu zbraní, aby v případě potřeby mohl bránit svoji rodinu, její známé, že zhoršená mezinárodní situace i v kombinaci s migrací zvýšila zájem o držení zbraní civilními osobami. Co ale jednomu připadá jako skvělý nápad, byť i druhý jako riziko. Vždyť čím je sud střelného prachu, na němž sedíme, větší, tím dalekosáhlejší následky by měl jeho výbuch. Už proto bychom měli od vrcholných ústavních činitelů slyšet, že si uvědomují svoji odpovědnost a že dělají, co je v jejich silách, aby nám byl jimi řízený stát oporou a zárukou bezpečí. Nemá smysl sázet na po zuby ozbrojené amatéry, ale jen na špičkově vycvičené a adekvátní technikou vybavené vojáky a policisty. Kromě toho má bezpečnost i svůj socioekonomický rozměr. Pohromadě snáze drží společnost, která nechutné nevrší sociální rozdíly a má důvěru v politické předáky? Ne, hýčkejme v ní strach, paniku a rozepře. Soustřeďme se spíš na informovanost, obezřetnost, vzájemnost a solidaritu. Tím naši kolektivní imunitu posílíme nejspolehlivěji.