V roce 1934, rok poté, co se v Německu zmocnil vlády Adolf Hitler, vydávalo Československo na svou obranu 16 % HDP, o čtyři roky později to bylo 21 %. Československo tehdy budovalo na hranicích s Německem úžasný obranný systém dělostřeleckých tvrzí, bunkrů a kulometných pevnůstek. Zdejší zbrojní průmysl vyráběl vysoce kvalitní zbraně, o které byl ve světě zájem. Československá armáda byla jednou z nejlépe vybavených armád v Evropě, a když byla 20. září 1938 ve 22 hodin 15 minut vyhlášena všeobecná mobilizace, hlásili se první záložníci u svých útvarů už za hodinu poté. Do milionové armády tenkrát narukovalo navzdory zákazu ze strany sudetoněmeckého pohlavára Konrád Henlein a i na 40 % sudetských Němců. O 61 let později vstoupila ČR do NATO a jako všechny ostatní členské státy se zavázala, že bude na společnou obranu západního světa vynakládat dvě % HDP. Až do letoška se ale vezla a nebyla v Evropě sama s jedním až jedním a půl % investic do armády coby černý pasažér pod deštníkem Spojených států. Jenže ze snění o poklidné Evropě, kde se přece všechno řeší diplomacií, se zdejší obyvatelstvo doopravdy neprobudilo dodnes. Jinak by po Putinově zločineckém přepadení Ukrajiny nemohlo počáteční odhodlání většiny lidí posílat na Ukrajinu nejen humanitární pomoc, ale i zbraně, postupně opadávat natolik, že jich koncem loňského roku už pro dodávky zbraní na Ukrajinu nebyla ani polovina. Přitom je zřejmé, že Rusko je a ještě řadu let bude vysoce nebezpečným sousedem, který se dá ve své imperiální rozpínavosti zastavit, jako tomu bylo za studené války, jen odstrašením v podobě věrohodného zbrojního arzenálu. Na jeho vybudování ale dvě % HDP rozhodně nestačí. Zvlášť poté, co dal prezidentský kandidát Donald Trump Evropě brutálně najevo, že ji americký deštník nemusí chránit navěky. Pobaltské státy a Finsko vydávají na obranu už dnes téměř tři % HDP, Polsko se blíží čtyřem % a i německý ministr obrany, jehož země na tom po desetiletí byla co do investic na obranu státu podobně jako Česko, mluví otevřeně o tom, že se výhledově bude Německo muset dostat na tři a půl %. V Česku se politici sotva odvažují lidem na rovinu říct, že dvě % HDP, o které se Česko hodlá letos snažit, nejsou cíl, ale naprosté minimum. A kde na to má vzít vláda peníze, aniž by chyběly jinde. Například Dánsko loni zrušilo jeden svátek v roce. V Německu se uvažuje hned o dvou svátcích. V Česku si lze tak maximálně představit, jak by si takové omezování volného času vychutnali Babiš s Okamurou.