Jim. Málokdy se evropská témata dostanou na pořad PS českého parlamentu. Tuto středu se však čeští populisté, ztělesnění Andrejem Babišem a dalšími protagonisty hnutí ANO a SPD zasloužili o nápravu, když vytáhli otřepané téma strachu z migrantů a zamávali s ním jako s červeným praporem. Vláda podle nich souhlasem s tvořící se migrační a azylovou legislativou EU selhala a zradila národní zájem. Dopustila se toho prý tím, že souhlasila s úpravou, která stanoví, za jakých podmínek Evropa otevře dveře lidem přicházejícím z Afriky a Asie, protože my Češi tyto lidi na svém území nechceme. Návrh schválený v pátek členskými státy EU nám přitom paradoxně poprvé dává možnost, jak se přijímání migrantů vyhnout. Argumentace opozice stojí na chatrných základech. Návrh tzv. migračního paktu, na kterém se sedmadvacítka shodla po třech letech jednání a sedmi letech tápání, konečně stanoví jasná pravidla pro nakládání s ilegálními migranty v EU, aniž jednotlivým státům nařizuje, že jich musejí na svém území určitý počet přijmout. Sám Babiš by měl jásat, že se konečně povedlo definitivně odstraní tzv. relokační kvóty, proti kterým brojil jako premiér v roce 2018. Problém je však v tom, že byly nahrazeny finančními kompenzacemi nebo jinými službami. My přece nic platit nebudeme. Šéf české opozice podobně jako maďarský premiér Orbán nebo polský Morawiecki nechtějí ani slyšet o nějaké evropské solidaritě. Tedy ani migranti, ale ani finančníci na pomoc evropským zemím, přes které k nám přicházejí. ČR přitom i za Babiše ráda opakovala, že je pro tzv. flexibilní solidaritu, tedy možnost nahradit povinné kvóty nějakým jiným plněním. Dlouho to nešlo, protože jižní státy nebo třeba i Německo trvali na tom, že se každý musí o nějaké to % ilegálních migrantů postarat. Náladu změnila až ruská agrese proti Ukrajině. Česku může dnes sotvakdo vyčítat nedostatek solidarity a pohostinnosti, když má na svém území 340000 Ukrajinců prchajících před válkou, v přepočtu na hlavu nejvíce z celé unie. Ministrů. Rakušanovi se minulý týden v Bruselu povedlo dokonce vyjednat, že dokud si to lidé u nás budou, nemusíme se na solidárním zvládání migračního náporu z jihu nijak podílet. Tedy ani platit oněch 20000 eur za jednoho teoreticky nepřijatého migranta odněkud ze Sýrie přicházejícího přes Itálii nebo Řecko. Rakušan tak nepřekročil svůj mandát, jak je mu vyčítáno, ale naopak jednal pragmaticky podle nepsaných pravidel evropské spolupráce tak jako jeho kolegové z naprosté většiny demokratických zemí Evropy včetně našich sousedů Německa a Rakouska, kam většina migrantů směřuje, nebo těch jižních, které jsou migračním tlakem nejvíce postiženy. Politikové Babišova typu chtějí opět těžit politický kapitál z iracionálního strachu lidí, ze smělých cizinců jiného vyznání a odmítají diskusi o tom, co všechno je v sázce. V jejich černobílém světě je jim všechno předem jasné. Předvedli názorně, jaká kampaň nás čeká před volbami do Evropského parlamentu v červnu příštího roku. Tlak ilegálních migrantů na Evropu bude ovšem pokračovat, ať si to komu líbí nebo ne. Evropa proto nutně potřebuje pravidla pro nakládání s těmito lidmi. Pokud si nebude mít, dojde postupně na obnovení hraničních kontrol uvnitř unie. Zhroucení schengenského systému se všemi jeho neblahými důsledky pro ekonomiky i životy lidí. Takové rozvolňování evropského bloku by uvítali národovci a rodící se či potenciální autoritáři toužící po silných národních státech a zatracující integraci. A samozřejmě také cizí vládcové jako Vladimir Putin, pro něhož je jednota evropských demokracií tím největším nepřítelem.