Názory a argumenty

Julie Hrstková: Rovnost jako norma? A kdy se jí dočkáme?

Názory a argumenty

Julie Hrstková: Rovnost jako norma? A kdy se jí dočkáme?
Úklid domácnosti

Plus

Lidovecká představa o tom, kterak ženy dokáží bravurně skloubit rodinný a pracovní život znázorněná obrázkem, kde by hlavní protagonistce její vytíženost záviděla kdejaká mnohoruká hinduistická bohyně, jen potvrdila, že se katolická politická strana objektivně nesrovnala s tím, že život nevypadá jako kdesi na blízkém východě před dvěma tisíci lety. A že stereotypy mají život delší než nesmazatelný flek. 
Julie Hrstková

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Lidovecká představa o tom, kterak ženy dokáží bravurně skloubit rodinný a pracovní život, znázorněná obrázkem, kde by hlavní protagonistce její vytíženost záviděla kdejaká mnoho. Ruka bohyně jen potvrdila, že se katolická politická strana objektivně nesrovnala s tím, že život nevypadá jako kdesi na Blízkém východě před 2000 lety. A také to, že stereotypy mají život delší než nesmazatelný flek. Přes všechny dobře míněné pokusy o změnu dodnes pracují ženy déle než muži. Mají méně peněz a také menší příležitost dělat kariéru. A nakonec mají i menší důchody. Platí to všude v Česku, kde se konzervativní politika dlouhodobě zaměňuje s politikou stagnace, pak dvojnásob. Rozdíly v platech jsou všude, ale v Česku jsou jedny z největších v Evropě. Naopak podíl žen ve vedení i politice jeden z nejnižších. Nedostatek předškolních zařízení je evergreen, který řeší vlády posledních 20 let, aniž by se dobrali k uspokojivému výsledku. Podle prognóz Světového ekonomického fóra dojde při současné rychlosti srovnávání podmínek podle pohlaví k úplné rovnosti za v uvozovkách pouhých 131 let. V Česku, kde vládní politická strana schopná propagovat slaďování, které vypadá jako čtyři úvazky v jedné ženě, se při současném tempu rovnosti mají potomci šanci dožít nikoli za 130 let, ale třeba za 130 generací, což je někdy po roce 1664. Ano, jistě, překonat stereotypy je extrémně obtížné. Jistá naděje ale svítá. Co se totiž zásadně mění, je názor mladé generace na práci. Bez ohledu na pohlaví se příslušník generace zad, tedy člověk narozený v druhé polovině 90. let do roku 2000, nehodlá udřít ve 12 a více hodinových směnách za odměnu, která nestačí ani na nájem bytu v hlavním městě. A je to dobře. Přestože tento názor pro dnešní padesátníky, pro které je práce mantrou, posláním a někdy i prokletím, naprosto nepochopitelný. Teprve když celá generace a všechny další nastupující odmítnou naprosto nesmyslnou normu zbožštění práce, se může něco doopravdy změnit. Možnosti mají dost a využívají. A vedle stávek je oblíbená pasivní rezistence, případně práce jen a pouze podle smlouvy. Obojí ve skutečnosti zaměstnavatele děsí víc než stávky při rostoucím podílu vysokoškolaček ve většině oborů.

  • Se dá očekávat, že tlak na změny poroste, protože stejně jako se celá generace nechce utopit v práci, mladé ženy nehodlají nabrat na svá bedra ještě další tři neplacené úvazky doma. Držme jim palce. Bojují i za nás, za generaci, která stále bere nerovnost jako normu.

Více z pořadu