Pokud by chtěl člověk najít žebříček, ve kterém se Česko, respektive jeho města dokáže umístit na prvních příčkách, nemusí hledat dlouho. Bohužel, protože to, v čem ČR doopravdy viníka, je nedostupnost bydlení. A je jedno, jestli jde o poměr ceny nájmů k průměrným příjmům v ceně bytu vůči mzdám a platů v případně poměru velikosti průměrné splátky hypotéky k průměrnému příjmu ze zaměstnání. Ve všech těchto ukazatelích je Česko daleko před většinou zemí západní Evropy i řadou zemí postkomunistického bloku. Důvody, proč se situace vyhrotila, jsou poměrně jasné. Rychlý růst cen nemovitostí živený nízkými úrokovými sazbami vystřídala spotřebitelská inflace, kterou centrální banka musela zastavit prudkým navýšením úroků. Nákup nemovitosti na splátky, převážně na hypotéku, se kvůli extrémnímu zdražení peněz stal pro většinu zájemců nedostupný. Ceny nemovitostí sice mírně klesly, ale ne o tolik, o kolik se zvedla cena peněz a současně stoupla poptávka po nájmech, které zamířily vzhůru. Na rozdíl od důvodů, jak se Česko dostalo do bytové krize, neexistuje jednoznačná shoda na tom, jak ji řešit, kolika lidí se týká a kdo by měl ono řešení připravit. Problémem je nedostatek údajů. Neexistuje přehled o tom, kolik bytů je volných. A je vcelku jedno, zda kvůli nevyřešeným majetkovým vztahům, nutným opravám, nebo prostě jen proto, že se z nich majitel udělal penzijní pojistku a drží je jen na zhodnocení. A neexistuje způsob, jak to reálně a zjistit. Současně neexistuje přehled o tom, jak jsou reálně nastavené nájemní vztahy. Asi nepřekvapí, že údaje zástupců majitelů a nájemníků se diametrálně liší. O něco jasnější je to, kolik lidí potřebuje reálně pomoci. Města a neziskové organizace mají podchycené ty nejohroženější případy, které se počítají na nižší desítky 1000. Příspěvky a dávky na bydlení, které vydávají úřady práce, jsou dalším ukazatelem. A tady už číslo narůstá o řád. Platí ale také, že ne všichni, kdo potřebují pomoc. I oni také řeknou. I proto se jen těžko hledá řešení. A čím déle trvá diskuse na toto téma, tím více se zdá, že názory jsou natolik odlišná, že nedojde k žádné shodě. Pravicová část diskutujících se neustále točí kolem nízké výstavby, neochoty měnit územní plány a vydávat stavební povolení a stavebních předpisů, které zejména v Praze brání městskému typu výstavby. Levicová část debatujících se upnula na majetkové daně, povinné obsazování prázdných bytů a výraznou regulace nájemních vztahů ve prospěch nájemníků. Jak ale aktuálně vypadá situace? Reálně? Finišuje zákon o dostupném bydlení, který snad má větší šanci na prosazení než dosavadní pokusy legislativně řešit sociální bydlení. Pomoci mohou programy výstavby, které by po schválení Evropskou komisí mohli jít na dotované nájemní bydlení. Naopak změna nájemních vztahů je zatím pouze v rovině debat a vzhledem k vypjaté atmosféře nelze očekávat rychlé řešení. A pak je tu i neviditelná ruka trhu. Podle posledních údajů si lidé začali kupovat a pronajímat menší byty, protože na ty větší zkrátka nemají. Bydlení je problém ve většině zemí Evropy. Stále ale není důvod, aby zrovna Česko bylo premiantem zrovna v této oblasti, která byla a dodnes je pro mnoho politiků neviditelná.