Názory a argumenty

Jan Machonin: Utrpení a ušlechtilé vášně pravoslavných kněží

Názory a argumenty

Jan Machonin: Utrpení a ušlechtilé vášně pravoslavných kněží
Moskva

Plus

Kdysi, muselo to být nejspíš někdy po anexi Krymu, jsme s naší přítelkyní, překladatelkou a opoziční aktivistkou, seděli v kuchyni jejího moskevského bytu a jako vždy se snažili najít odpověď na klasickou a stále naléhavější ruskou otázku: „Co dělat?“
Jan Machonin

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Kdysi. Muselo to být nejspíš. Někdy po anexi Krymu jsme s naší přítelkyní, překladatelku a opoziční aktivistkou seděli v kuchyni jejího moskevského bytu a jako vždy se snažili najít odpověď na klasickou, ale stále naléhavější Rusko otázku co dělat. Nápadů, jak zastavit o šílence a zachránit Rusko tehdy padla spousta, ale žádný z nich nebyl ten pravý, až někoho z nás vypadlo. A co když je východisko náboženské? Ale i tomu jsme se svorně vysmáli. Jaképak náboženské východisko v zemi, kde církev posluhuje státu, je nositelkou těch nejzvláštnějších představ o světě a kde se religiozita proměnila v prázdný rituál. A dál bylo jenom hůř. Nedaleko za Moskvou vyrostl megalomanský a odpudivý patriarchy, chrám ruských ozbrojených sil, kde se začaly žehnat tanky směřující na Donbas. A s ohledem na ty, kdo se odtud vracel. I v zinkových rakvích zavedli kanonisté ruské pravoslavné církve nový typ světce, spravedlivého válečníka. Od té doby se na tom zdánlivě nic nezměnilo, ale právě že jenom zdánlivě proměny a posuny v ruském církevní prostředí totiž nejsou příliš vidět, posteskl si nad tím už 70. letech 19. století spisovatel Nikolaj Leszkow. Ústy proto popasovali je tu dva hrdiny své kroniky. Až se hnou vody. Zdalipak víš, jaký život vede ruský pop? Onen zbytečný člověk, kterého podle tebe možná zbůhdarma povolali, aby přivítal tvé narození a povolají ho znovu opět proti tvé vůli, aby tě doprovodil do hrobu. Zdali máš ponětí o tom, že bídný život tohoto pop a není chudý, nýbrž přebohatý na neštěstí a dobrodružství? Nebo si snad myslíš, že pro jeho srdce jsou nedosažitelné ušlechtilé vášně a že nepociťuje utrpení. Kdybychom to měli napravit, museli bychom asi začít ránem devátého září roku 990, kdy byl cestou na bohoslužbu sekerou zabit otec Alexandr Beň. O tom, zdali ho má na svědomí dosluhující KGB nebo antisemité z řad ruských nacionalistů. Otec Alexandr byl totiž židovského původu, se dodnes vedou spory. Jisté je, že se svou snahu vrátit do biblického výkladu Ježíše Krista jako člověka žíznícího po pravdě a do farností věřící, kterým není lhostejná nespravedlnost, mohl být trnem v oku leckomu. Ale abychom se dostali k dnešnímu dni. 17. února byl zatčen kněz Grigoriji Michnova Juščenko, když se u slovenského kamene v Petrohradu chystal odsloužit zádušní mši za Alexeje Navalného, byl převezen na policejní stanici. Během výslechu se mu udělalo nevolno a přivolaná záchranka konstatovala mozkovou mrtvici. Nyní je již naštěstí doma a celkem v pořádku. Petrohradská metropoli je od nemocného kněz dala ruce pryč. Otec Gregory podle ní není duchovním ruské pravoslavné církve a všechna jeho prohlášení a výzvy je třeba ignorovat. Formální má pravdu Michnova. Juščenko s ní totiž skutečně dávno přestoupil do apoštolské pravoslavné církve, která se hlásí k odkazu podzemní církve sovětského období, ale církevních hodnostářů. Ve skutečnosti nejde o formality. Otec Grigoriji, podobně jako řada dalších dodnes praktikujících kněží klade důraz na aktivně žité křesťanství a usiluje o zapojení laiků do života církve. Jeho farnost dnes mimo jiné provozuje rozsáhlou pomocnou síť pro ukrajinské uprchlíky. A je tu ještě jeden obecnější moment, který mě vrací k té dávno pronesené úvaze o náboženském východisku. Po smrti Alexeje Navalného se svobodná část ruské společnosti pustila do boje za to, aby bylo jeho tělo předáno jeho matce, aby mohlo být důstojně pohřbeny. Zdá se, že v době, kdy všechna řešení selhávají, se liturgický obřad může stát ideu, která lépe než co jiného stmeluje společnost.