Týden před Vánocemi proběhla tiskem zpráva, že vláda schválila redefinici znásilnění. Nově má být za znásilnění považován také ne konsensuální pohlavní styk. Zvyšují se trestní sazby pro pachatele a pro oběti mladší 12 let se zavádí tzv. znásilnění. Z podstaty doufám, že formulace v trestním zákoně budou natolik přesné, aby soudu umožnil jasné rozlišení viníků od nevinných. Přísnější trestání takových skutků považují za správné a přál bych si, aby úprava zákona byla doplněna politikou, která by vedla k důslednějšímu postihování sexuálních zločinů a účinnější péčí o jejich oběti. Senátní nepřijetí istanbulské smlouvy, která sleduje podobné cíle, vládě nijak nebrání v tom, aby požadovaná opatření provedla i bez ní. Tím, co mě ale v této souvislosti znepokojuje, není věcný obsah těchto reforem, ale poněkud lehkovážně zacházení s pojmem redefinice. Na první pohled se může zdát, že se neděje nic zvláštního, když podle potřeby nově definujeme pojmy násilí, pohlaví, manželství a další, aby odpovídaly modernímu životu. Neuvědomujeme si však, že při tom můžeme uskutečnit podstatnou a potenciálně nebezpečnou změnu vztahu člověka ke skutečnosti. Možná, že tato změna se někomu jeví jako žádoucí, i pak by ale měl uskutečnit vědomě a s domýšlení důsledků, k nimž vede. Definovat lze totiž dvojím způsobem pokorně a nepokorně. Ten první usiluje o co nejpřesnější postižení skutečnosti a slouží k tomu, abychom věděli, o čem mluvíme a abychom si navzájem lépe rozuměli. Druhý způsob vychází z domněnky, že skutečnost je sociálním konstruktem a můžeme jí změnu jazyka utvářet podle našich představ o lepším světě. Nelze popřít, že společenské instituce i mnohé další věci, o kterých se domníváme, že jsou dané jednou provždy. Z velké části jsou dílem kultury, lidské tvořivosti a konvence a že je můžeme měnit. Jsou ale také dílem zkušeností, které se kumulovaly po tisíciletí a kondenzovaly ve zvycích a obyčejích a tradicích, o které se opírají o etické a právní normy. Ani náš jazyk není pouhou libovolnou konvencí, ale ve svých pravidlech, výrazech, obratech, metaforách a příbězích za trapný cosi, co jej přesahuje. Zkrátka z faktu, že my lidé skrze jazyk rozumíme skutečnosti, neplyne, že skutečnost včetně té sociální je jenom dílem jazyka a konvence. Chceme-li tedy v zákoně postihnout něco nového, ne, měli bychom jít cestou redefinice něčeho, co je již dostatečně přesně definováno, ale přidat prostě další §, v němž rovněž přesně budeme definovat to, co je potřeba. Násilí ať zůstane užitím síly týrání, k němuž dochází prostředky psychického, sociálního a ekonomického nátlaku, které považujeme za stejně zavrženíhodné jako násilí. Můžeme přece trestat stejně přísně. A totéž platí i o znásilnění a zneužívání.

Kdybychom v občanském zákoníku definovali svazky mezi lidmi bez ohledu na to, zda jsou to svazky mezi různými pohlavími nebo stejnými tak, aby jim zaručovala stejná práva a povinnosti a neusilovali o redefinici manželství, mohli jsme si ušetřit zbytečné spory. Výraz manželství ať každý užívá tak, jak je zvyklý. Jazyk se časem proměňuje. Budeme-li ho však měnit svévolnými politickými zásahy podle představ toho, kdo je momentálně u moci, přestaneme si rozumět.