Co si tak může počít autoritářský vládce, když se mu před volebním rokem vynoří protivník, jehož by se měl obávat? Tento problém řešil venezuelský lídr Nicolás Maduro, když loni v říjnu opozice jako svou kandidátku do prezidentských voleb pro příští rok určila malý úkoly jinou barvou, které průzkumy veřejného mínění přisuzují velkou šanci Madura porazit. Jeho reakce byla promptní. Vyhlásil referendum o nároku na dvě třetiny území sousední Guyany. A když hlasování sice s poloviční účastí ukázalo takřka stoprocentní podporu, měl venezuelský vládce v ruce klacek, kterým se začal vůči sousední zemi ohánět. Jeho postup má taktický a strategický cíl. Prvním je soustředit pod válečným praporem podporu voličů, z nichž valná část je unavená hospodářskou situací, do níž zemi přivedla vláda Nicoláse Madura a jeho předchůdce Huga Cháveze. Jejich voluntaristická a nekompetentní politika změnila Venezuelu, obrazně řečeno plovoucí na zásobách ropy. Nestát na pokraji bankrotu. S tím souvisí Madurův strategický cíl pokusit se o zbojníku obohatit oživením nároku na území sousední Guyany, když v její provincii se kýbl byly objeveny velké ropné zásoby. Už těžba v dosavadních ložiscích. Stát na okraji karibské oblasti, který ještě před čtyřmi lety registroval dvě pětiny obyvatel žijících pod hranicí bídy, posunula co se týče bohatství na hlavu, na čtvrté místo Severní a Jižní Americe dohromady po Spojených státech, Kanadě a Bahamách. Z vnitropolitického hlediska jsou Madurovi kalkulace srozumitelné, mají však jednu vadu neberou v potaz širší kontext, kterým je nechuť jihoamerických zemí vůči jakýmkoliv násilným změnám hranic ustaveným v koloniální nebo těsně postkoloniální éře, protože by se tak snadno mohl spustit nekontrolovatelný dominový efekt. Proto Nicolás Maduro čelil od počátku výzvám ke zdrženlivosti, z nichž ta nejdůležitější zazněla ze sousední Brazílie. Jednak proto, že názor tak velké země nelze jen tak přehlížet, jednak proto, že staronový prezident Ignacio Lula da Silva, bývalý odborový předák by sice mohl mít pochopení pro svého politického příbuzného, nestojí však o rozdmýchání konfliktu s těžko kontrolovatelný mi následky. Tlak přinesl výsledek v podobě společného prohlášení venezuelského a guyanského prezidenta, že ve vzájemných sporech nepoužijí násilí. Znamená to snad, že Madurovi jeho tah nevyšel? To vůbec není jisté, protože pořád má k dispozici domácí šachovnici. Stále ještě může obrátit tlak vůči domácí opozici a v případě potřeby využít prezidentské pravomoci vyhlásit výjimečný stav, který by odsunul konání voleb na neurčito.