Pětašedesátiletý Curryho tak patří v současnosti k nejčtenějším a také nejvšestrannějším finskému, potažmo severským autorům. Jeho tvorba zahrnuje prózu, poezii, esejistiku, knihy pro děti i divadelní a rozhlasové hry. Se svými romány, z nichž některé byly zfilmovány, sklízí úspěchy u čtenářů i kritiky a řada z nich vyšla také u nás. Hned čtyři jeho tituly vydalo před několika lety nakladatelství Dybu k překladu Vladimíra Piskoře a totéž platí i pro nedávné české vydání autorova nejnovějšího románu příběh z roku 2020. Stejně jako v řadě předešlých děl, i tentokrát ho také jeden. Ve své knize kriticky reflektuje některé problematické stránky finské společnosti a západního světa vůbec, zejména pak i v Čechách. Aktuální nedostupnost důstojného, neřku-li přímo vlastního bydlení. Ovšem na rozdíl od jeho dosud nejúspěšnějšího románu na domácí frontě, který mu vynesl prestižní literární ocenění finlandizace i cenu rady severských zemí za literaturu a kde pojednal podobné téma z pohledu dneška. V tomto případě se uchýlil k dystopické zabarvené perspektivě a děj svého románu situoval do nepříliš vzdálené budoucnosti. Kromě toho v něm rezignoval na tradiční vyprávění s hlavním hrdinou a jeho próza se ve výsledku vyznačuje spíše polyfonní strukturou, v nichž sice zaznívá několik výraznějších hlasů, ale žádný z nich tu nenabývá jasné převahy. Tomu ostatně nahrává i zápletka románu, opírající se o výpovědi celé řady postav. Ocitáme se totiž v situaci, kdy dochází k velkému odlivu lidí z venkova do města, které ovšem aktuálně nedisponuje dostatečnými ubytovacími kapacitami. Proto se vedoucí činitelé rozhodnou pověřit skupinu tzv. nýmand, u převážně akademicky vzdělaných lidí bez práce neschopných se někam zařadit. Nelehkým úkolem prozkoumat obyvatele domů určených k demolici a rozdělit je na ty, kteří by měli dostat nový byt, a na ty, kteří si takové privilegium nezasluhují, přičemž ti méně šťastní pak skončí v provizorních příbytcích ve zkrachovalých obchodních centrech nebo v komplexu postaveném z kontejnerů. Ačkoliv kulisy zůstávají finské, román jako celek nepochybně usiluje o univerzálnost. Přispívá k tomu záměrná z klimatizace zobrazeného světa a důrazná kategorizace jeho obyvatel. Proto se pojmy jako venkov, město, Dobrá čtvrť, špatná čtvrť nebo média, ale i hromadná a individuální označení typu významné osobnosti, terapeut či věštec včetně již zmíněných činitelů a nýmand u píší zásadně s velkým písmenem na začátku. Nemluvě o tom, že podobný prostředek se stává v rukou autora se sklony ke společenské kritice nadmíru příhodným nástrojem k četným humornými poznámkami, ironickým výpadům. A skutečně navzdory vážnému tématu nemá hod a Kajnarův příběh daleko k humoristickému žánru, o čemž svědčí i množství bizarních postav, s nimiž se prostřednictvím vyplněných formulářů nepřímo setkává psycholožka vyhodnocující jejich odpovědi. A stejně jako ona je také čtenář nucen položit si otázku, jak by sám v podobné situaci obstál. Přínosnost jednotlivých obyvatel vybraného domu, a tedy i jejich nárok na nový byt se totiž posuzuje na základě jejich vlastního životního příběhu. A ruku na srdce, jak byste za takových podmínek, kdy se má takříkajíc oddělit zrno od plev, převyprávěli a navíc sami zhodnotili svůj život. Není proto divu, že tváří v tvář všem těm lžím a polopravdám, které se objevují v odpovědích většiny respondentů, dojde pověřená skupina badatelů k závěru, že člověka na základě jeho příběhu hodnotit zkrátka nelze. A pozor, toto je vskutku není žádný spoiler. Ostatně román s výmluvným názvem příběh pojednává mimo jiné i o tom, že příběhům s klasickým začátkem, prostředkem a koncem už odzvonilo. A sám je toho důkazem. Stačí se podívat do obsahu. Autor totiž jednotlivé části svého prozaického textu pojmenoval s humorem sobě vlastním začátek, prostředek, konec a začátek konce, konec a začátek konce. Přičteme-li k tomu ho také Janův specifický jazyk a styl, no tím barvitý, neotřelý, místy i jaksepatří šťavnatý a bohatý na aforisticky podané úvahy a postřehy, které mu dává vyniknout i nápaditý překlad Vladimíra Piskoře, pak je třeba konstatovat, že i v novém příběhu s velkým p dostal autor své pověsti a jeho české vydání si rozhodně zaslouží pozornost tuzemských čtenářů.