V posledních letech nejspíš. I vlivem pandemie u nás přibývá spisovatelek, které se po řadě vydaných prostší básnických sbírek rozhodli napsat svou první knihu pro děti. Po Aleně Mornštajnové, Olze Stehlíkové či Simony Rackové se k tomuto kroku odhodlala i Dora Kaprálová, jejíž knížka pane, nikdo a bílá tma nedávno vyšla v nakladatelství baobab s ilustracemi dary Čančíkové. Svazek čítající pouhých 56 ran zaujme na první pohled výraznou obálkou, která dává tušit, že nepůjde zrovna o veselé nebo hřejivé čtení. A opravdu v Berlíně žijící autorka a matka dvou dcer, jimž je text dedikován, napsala, jak praví anotace, lehce hororový příběh pro děti od osmi let, s čímž nelze než souhlasit. Jak mi Dora Kaprálová prozradila v nedávném rozhovoru, dotyčný příběh, který sama označila za dětský horor o strachu a jeho překonání, dokončila už předloni na podzim a pak se jen čekalo na sjednané ilustrace. A nutno říci, že čekání se rozhodně vyplatilo. V Rusku narozená absolventka VŠ uměleckoprůmyslové v Praze dali a Čančíková v minulosti ilustrovala třeba povídky Daniela Rause a vytvořila i množství autorských knih, jež byly opakovaně oceněny v soutěži nejkrásnější české knihy roku, je jedno i vícestránkové ilustrace ke knížce pan nikdo a bílá tma zdařile odrážejí jak přízračnou atmosféru strašidelného příběhu, tak i jeho kulisy. Totiž mlhavou podzimní noc spolu s městem bičovaným deštěm a kroupami. Právě barvité vykreslení prostředí a působivá evokace hororové atmosféry představují nejsilnější stránky přítomné knihy, jejichž snad až příliš jednoduchá zápletka se točí kolem nezvané noční návštěvy v příbytku jedné rodiny, kterou tvoří maminka, její dvě malé dcery a jejich momentálně nepřítomný tatínek pan. Nikdo, který se u jejich dveří zjeví ve chvíli, kdy v celém okolí vypadne elektřina a ony s rostoucími obavami vyhlížejí nezvěstného otce. Je bytost vskutku znepokojivého vzhledu i charakteru. Obrovský muž s popelavou tváří, nějakým výrazem v obličeji a šedým kloboukem na hlavě se bez pozvání usadí v kuchyni a svým divným přiškrceným hlasem začne vést zle a posměšné řeči. Cizincova krutá škodolibost přimět matku i její dcery ke lhaní. Ze strachu si začnou vymýšlet a namlouvat děsivému hostu i sobě samým, že tatínek už co nevidět dorazí. A pane, nikdo bude svého neomaleného chování litovat. To je ovšem voda na netvorův mlýn. Mezi vyplavováním zkažených černých zubů jim začne líčit zemi zvanou nicota, odkud přichází a kam je zamýšlí odvézt. Protože vstupenkou do něj jsou právě lhaní a strach. Jediná šance na záchranu obou holčiček i jejich maminky proto spočívá v tom, že se přestanou bát, což se ovšem lehčeji řekne, než udělá. Dora Kaprálová pojala svůj text jako příběh vyprávěný neznámým hlasem a adresovaný přímo čtenáři. Stylizací tedy příhodně připomíná pohádku vyprávěnou dítěti jeho rodičem. Jisté pochybnosti ovšem vyvolávají dvě stránky jejího příběhu zacílení na avizovanou dětskou čtenářskou skupinu osm + a dynamika, respektive statičnost samotného děje. Pokud jde o první bod, v knize se vyskytuje některé výrazy, z jejichž pochopením by mohli mít dnešní děti potíže. Pochopí i přirovnání ke škaredé středě nebo zmínky o Kanada či armagedonu a bude pro ně naopak stravitelný neskrývaně didaktický happy end, jimž autorka svůj příběh zakončila. To jsou ovšem spíše drobnosti v porovnání s druhou problematickou stránkou knížky pan nikdo a bílá tma, kterou lze spatřovat ve vlastní zápletce a z něj vyplývající statičnosti celého vyprávění, není pro současného dětského čtenáře odkojeného dobrodružnými či fantastickými příběhy a komiksy jeden dlouhý dialog hrdinů s příšerou, ať už je sebe dramatičtěji vylíčeny, přece jen trochu málo. I když proti samotnému poselství příběhu nelze nic namítat. Způsob jeho podání, mající v některých ohledech včetně typografického řešení a míry lyričnosti, blízko k poezii. Rozhodně necílí na úplně běžného dětského čtenáře, potažmo předčitatele. Což samozřejmě neznamená, že si knížka s názvem pane, nikdo a bílá tma nenajde své publikum a že by psaní pro děti nemohlo natrvalo rozšířit autorčinou literární hájemství.