Mozaika

Film Tmání jede do Benátek - rozhovor s autorem Ondřejem Moravcem (1/5)

Mozaika

Vita Smačeljuk v hlavní roli snímku Oběť

Vltava

Vůbec první český film ve virtuální realitě, který byl podpořen Státním fondem kinematografie a bude premiérován na prestižním áčkovém filmovém festivalu – to je Tmání režiséra Ondřeje Moravce. Festival v Benátkách si snímek vybral do sekce Venice Immersive. Jeho autoři využili médium virtuální reality k zobrazení autentických zážitků mladého člověka bojujícího s depresí.
Tomáš Pilát

29. srpna 2022, 07:20

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Je to můj osobní příběh. Proces toho psaní toho scénáře probíhal tak, že já jsem napsal moje zážitky, ten můj příběh na nějaký čtyři a čtyřky. Poslal jsem to Alici Krečmer v mojí spolu scénáristce a řekl jsem i hele, já nevím, co by z toho bylo, jak vlastně zajímavý. Potřeboval jsem ten nadhled a ona vytvořila nějakou první verzi scénáře a od té doby jsme začali tu sochu společně ve sad.
Tam zmiňujete i rodinu bratra, rodiče, ale roli rodičů a pouštíte velmi brzo? Nevěnujete se jí. Myslím si ale, že ten film je i pro rodiče, pro rodinné příslušníky, pro okolí těch lidí, kteří mají depresi. Jak vlastně pracovat s?
Touto věcí. Určitě je to tak a je to jedna z našich cílových skupin. Právě, že ty rodiče těch lidí, který si zažívají nějaké těžkosti, tak je to důležité pro nás. Já jsem tam vlastně příliš tu rodinnou část nechtěl víc rozvádět. Mi přijde, že v této té podobě, v jaký tam je, mluví sama za sebe. A ten film je o mně primárně a nechtěl jsem nějakým způsobem tu rodinu více poodhalovat. Taky nějakou část svého soukromí jsem si chtěl nechat to, že tak jako důležité obecně vlastně vy, když začnete mluvit na téma deprese a vlastně nějakých osobních problémů. Jednu z důležitých věcí je u mě si určete hranice, co ještě chcete sdílet, a to nechcete. Takže proto jsem volil takový klíč, kdy jsem chtěl tomu divákovi něco sdělit, nějakým způsobem ho vtáhnout do té atmosféry, do těch vzpomínek a a zároveň si část nechat pro sebe. Dá se říct, že práce na tom filmu byla pro vás terapií nebo jeden ze způsobů, jak toho démona překonat?