Hovory

V Česku je asi 10 tisíc varhan a žádné nemají identický zvuk, říká varhaník Viktora

Hovory

Plus

Adam Viktora je varhaník, zakladatel a umělecký ředitel Českého varhanního festivalu. „Hra na varhany může být i dobrodružná, ale varhaníků je málo a mnoho těch nástrojů tak mlčí,“ říká.
Vladimír Kroc

23. června 2023, 22:05

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Málokdo ví, že v počtu varhan na množství obyvatel je Česko první na světě. Můžeme se tak směle prohlásit za varhanní velmoc. Vzácné, často stále funkční a mnohdy i velmi ohrožené varhany se přitom nachází nejenom ve městech, ale i na kůrech kostelů v malých obcích. Varhany jsou nenahraditelným svědkem minulých časů a jejich zvuk se k nám nese napříč staletími. To říká Adam Viktora, host dnešních hovorů. Vítám vás. Dobrý den. Dobrý den. Kdy vás osobně tento nástroj?
Uhranul, uhranul my. Už v dětských letech jsem chodil z hudebky, kde jsem v navštěvoval hodiny klavíru a připravoval se na konzervatoř kolem kostela, kde zrovna končila mše. Byla to náhoda. Je tam přivábily tyto ony ty zvuky, které se tam odtud plynuly. A tak jsem tam vstoupil, vyšplhal na kůr a tam byl vrstevník, velice ochotný, kterými ty varhany představil, ukázal a mě to okamžitě začalo pohlcovat. A když mě tam potom načapala paní učitelka, která se vracela po tom po své práci domů, viděla, že se tam pohybuji, tak si je přála. Jsem, tam dělám a jsem říkal, že tam chodím hrát na varhany. A ona mi potom navrhla, že bych mohl zkusit tedy přepsat přihlášku na konzervatoř na varhany. Pokud mě to zaujalo, já jsem říkal mi to zajímá mnohem víc než ten klavír. Což je jsi se dotklo, ale ale ochotně mi v tom podpořila, i když to bylo v době ještě před pádem toho minulého režimu, takže to bylo vlastně taková trošku absurdní situace, poněvadž tehdy to uplatnění pro varhaníky v podstatě žádné neexistovalo. Přesto mě v tom podpořila ona i rodiče. Já jsem nastoupil na konzervatoř, kde se musel to v podstatě tajit, že hraji na tzv. církevní nástroj. Ale netrvalo dlouho a všechno se radikálně proměnilo. A dobře to dopadlo a ukázalo se, že všichni jste udělali dobře, velice.
Příjemný poslech vám přeje Vladimír Kroc.