Speciál

Názorové fórum: Okupace–kolonizace. O paralelách mezi německou okupací v březnu 1939 a současným děním

Speciál

Názorové fórum: Okupace–kolonizace. O paralelách mezi německou okupací v březnu 1939 a současným děním
Připojení Československa k německé říši jako protektorátu Čech a Moravy, březen 1939

Plus

Pokud bychom měli vybrat nejtemnější dny naší historie, 15. březen 1939 mezi nimi bude mít čestné místo. Vyhlášení protektorátu Čechy a Morava vnímáme jako náhlý dějinný zlom, nacistické Německo se ovšem na převzetí moci a začátek okupace systematicky připravovalo. Čtvrté Názorové fórum pořádané Památníkem ticha se opět zaměří na méně připomínané vrstvy známých událostí, které ale mohou být důležitým mementem i pro současnost.
Karolína Koubová

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Vítejte v prostorách rezidence pražského primátora. Začíná čtvrté názorové fórum, které pořádá Památník ticha, státní příspěvková organizace ministerstva kultury. Dnes s názvem a tématem okupace kolonizace, což naznačuje, že se k 15. březnu 1939 vrátíme v širších souvislostech. Já jsem Karolína Koubová a je mi potěšením, že vás dnešním odpolednem mohou provázet. Po nedávné smrti Alexeje Navalného, zavražděného ruským režimem, se často připomínají jeho slova k vítězství zla. Úplně vystačí nečinnost dobrých lidí. Jak je zvykem, akce Památníku ticha nabízí reflexi důležitých historických okamžiků, kdy se zdálo, že zlo vyhraje. Reflexi v kontextu dnešního dění sice uplynulo 85 let od březnového obsazení zbytku pomnichovského Československa vojsky Wehrmachtu. Některá mementa ale hlasitě rezonují i v současnosti. Věřím, že jejich připomínání může také přispět k tomu, aby právě dnes nezůstávali dobří lidé. Nečiní tak tedy čeho si všímat? Jaké méně viditelné rysy agrese nacistického Německa směrem k okleštěnému Československu je důležité uvidět. Můžeme nějaké stopy událostí z 15. března 1939 vysledovat v únoru 2022. Jaké závažné charakteristiky, které se projevovaly tenkrát, je možné uvidět i v naší realitě. Nejen na tyto, ale i na další důležité otázky budeme dnes hledat odpovědi spolu s hned několika osobnostmi, které nabídnou různé úhly pohledu, ať už z pole historie, filozofie, politologie nebo psychoanalýzy nebo perspektivu médií. Než se dostaneme dále k obsahu, patří se poděkovat, že záštitu nad akcí převzal primátor Hlavního města Prahy Bohuslav Svoboda. Děkujeme magistrátu, že můžeme být v těchto krásných prostorech. Hlavním mediálním partnerem je ČT stream vysílání zajišťuje i vysílání ČT. Vidět nás můžete na ČT 24, takže zdravíme i diváky. A mediálním partnerem je i ČRo Plus. Záznam debaty bude k dispozici na stránkách Památníku ticha. A teď už o první úvodní příspěvek poprosím historika a pedagoga Univerzity Karlovy, rovněž politologa Petra Kouru, který dnešní fórum Památníku ticha zahájí.

  • Hned, dámy, vážení pánové, když jsem byl pozván, abych zde vystoupil, tak jsem začal uvažovat, jak to výročí 15. března 1939 aktualizovat. O výročí 15. března jsem v uplynulých letech mnohokrát mluvil do médií, ale toto je trošku jiná příležitost. Takže uvažoval jsem, jak to vztáhnu k dnešní době, což už udělala moje předřečnice Karolíno, se kterou se mimo jiné známe z ČRo šest ze společného působení. Samozřejmě jsem skončil u válečného konfliktu na Ukrajině a položil jsem si dvě otázky, které směřují na českou společnost, nikoliv na ukrajinskou. Jak je možné, že poměrně hodně lidí si myslí a veřejně tvrdí, že válka skončí tím, že přestaneme dodávat zbraně a munici Ukrajině, nebo jinak řečeno, že válka se prodlužuje tím, že se někdo brání. Druhá otázka, která mě zaskočila já, je tvrzení, že nějaký stát tím, že je mocný a silný, tak si může dovolit všechno. Že mu to bude, má být tolerováno. Nechápu, jak vlastně tyto myšlenky se mohou objevovat. A teď jsem si představil, že by tento přístup byl aplikován v roce 1939 spojenci. A položil jsem si otázku, jak by v tom případě vypadala připomínka dnešního výročí. Tak třeba takto dotčená charitní by vydalo před několika dny zprávu, ve které připomnělo významné výročí posledních dní, a sice začlenění Čech a Moravy do velkoněmecké říše, k němuž došlo přesně před 80 lety v březnu 1939. České země byly tehdy součástí útvaru nazývaného Československo, posledního zbytku Versailles. Z toho bastarda a díky moudrosti tehdejších představitelů v čele s prezidentem Háchou, kteří vyzvali obyvatelstvo k zachování klidu a míru. Nedošlo ke zbytečnému krveprolití. Jejich mírové úsilí bylo sice později na ruštinu skupinkou teroristů vyslaných ze zrádné Anglie, kteří dokonce hanebně zavraždili říšského protektora, a pokračovatelem mírového díla německého císaře Karla IV. Reinharda Heydricha, ale představitele českého národa. Naštěstí záhy pochopili, že jedině životem velkoněmecké říši a mírové soužití s německým národem mu zabezpečí trvalou existenci. V rezidenci pražského primátora na Heydrichovi náměstí se sešly významné osobnosti německého života v Praze. Promluvil k nim Heydrich Ficner, jehož dědeček Josef přivítal 15. března 1939 na Pražském hradě vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera a zastavil po té funkci náměstka pražského primátora a chce se dále zúčastnili. Ale dost, už se nechci dál vciťovat do nacistického propagandistického, jak by to nejde. Selhává mi fantazie. Myslím, že jsme viděli dostatečně, jak by, s jakou rétoriku by tehdejší nacističtí propagandisté používaly. Já se radši pokusím zaměřit na to, co některé osobnosti toho 15. března 1939 skutečně prožívali. Na prvním místě bych zmínil Josefa Balabána, tehdy neznámého podplukovníka, který pracoval na generálním štábu.

  • Byl vedoucí ostravského oddělení. Znalo ho jenom pár nejbližších spolupracovníků a kamarádů. Josef Balabán se v noci z 14. na 15. březen 1939 účastnil pálení dokumentů na ministerstvu obrany a na generálním štábu. Dokumentů, které neměly padnout do rukou německého nepřítele. Spolu se svojí tehdejší partnerkou, která nám o tom zanechal vzpomínku, složil Josef Balabán přísahu, a sice, že bude bojovat proti okupantům. Tuto přísahu pak beze zbytku naplnil. Vedle toho, že vedl ilegální pluk obrany národa, největší protinacistické odbojové organizace, vytvořil také jednu z nejúspěšnějších skupin domácí protinacistické rezistence. Skupin, které skupiny, která je dnes označována za legendární a známý pod označením tři králové. Jeho druh Josef Mašín. Ten byl asi už známější, protože vystupoval i v některých dobových spisek, třeba o bitvě u Zborova, knize, která vyšla v roce 1938. Tak Josef Mašín noci ze 14. na 15. březen 39 přišel s tím, že ruzyňská kasárna, kde tehdy sloužil, by se měla hájit proti německým okupantům. To ale bylo v rozporu s příkazy, které vinou tehdejší politické vedení došlo ke konfliktu Mašína s jeho nadřízenými. Konfliktu o to bolestnější. Muže. Těmi nadřízenými byli jeho přátelé z ruských legií. Josef Mašín byl podle některých svědectví tyto Radovan suspendován a z ruzyňských kasáren vyhozen. Nicméně nazítří 15. března se tam vrátil za účelem, který možná řeknete, nebyl úplně chvályhodný. Josef Mašín se vrátil, aby ukradl Němcům zbraně, takže začal krást hned 15. března později líčil, jak tedy službu konající německý důstojník mu ještě mával, protože ho nenapadlo, že sebejistý důstojník, který přišel s tím, že má odvést zbraně do jiného, tu jiných kasáren, je ve skutečnosti člověk, který pracuje pro protinacistický odboj. 14. března odletěl do Velké Británie František Moravec, plukovník generálního štábu, který byl významnou osobností Vojenského zpravodajství. Když se 14. března dozvěděl, že se chystá okupace Prahy, rozjel se za svými nadřízenými. Ty mu to nechtěl uvěřit, a tak Moravec fakticky dezertoval. S jedenáctkou si nejbližších spolupracovníků v sedli do letadla a odletěli do Velké Británie. 15. března v odpoledních hodinách se na Vinohradech konalo setkání kroužku přátel Josefa Škrly, což byl ruský legionář. Tito muži zde skládali přísahu na základě Žižkova vojenského řádu a její náplní bylo, že budou bojovat za samostatnost národa. Podobná přísaha se konala také v klubovně skautského oddílu v Domažlicích. Domažličtí skauti neměli k dispozici zbraně. Neměli pistoli, a tak přísahali pouze na zásobník nábojů. Nicméně i oni naplnili svoji přísahu. Jeden z nich se jmenoval Jan Smudek a o několik měsíců později se stane nejhledanějším člověkem v protektorátu poté, co zastřelí dva příslušníky německé finanční stráže a předtím ještě postřelí příslušníka klatovského gestapa, který ho přišla zatknout.

Více z pořadu

Ostatní také poslouchají