Dobrý den, dámy a pánové, vítám vás prostorách rezidence pražského primátora. Vítám vás na třetím názorovém fóru pořádaném Památníkem ticha. Já se jmenuji Jan Bumba a budu vás provázet dnešním odpolednem jako moderátor setkání. Debaty nebo veřejné diskuse, které památník organizuje, se vracejí k různým otázkám naší moderní historie, ale vždycky se snaží o jednu věc, a to je ukázat, že to, co bychom třeba i rádi viděli jako nějakou uzavřenou dávnou historii, ve skutečnosti často promlouvá do současnosti. Toto dnešní názorové fórum má název mnichovské memento, mnichovská dohoda z 29. září 938. Jistě je jedním z nejvýznamnějších milníků československé historie. Mnichov mnozí Češi dodnes vnímají jako trauma, jako zradu, někdy jako ponížení. Jak dobře ale chápeme, k čemu tehdy došlo, proč se to stalo? Stavíme se do role obětí oprávněně. Nestalo se z Mnichova třeba až nad používané přirovnání. K těmto i dalším důležitým otázkám se dnes vyjádří řada významných osobností, které buď přijali osobní pozvání srdečně vítáme, anebo alespoň přispěli v nějaké formě svým textem. Ten vám zprostředkujeme. Než se dostaneme dále k obsahu, tak musíme poděkovat. Musíme poděkovat, že záštitu nad akcí přijal i ministr kultury Martin Baxa a primátor Hlavního města Prahy Bohuslav Svoboda. Hlavním mediálním partnerem je ČT, jejíž diváky srdečně zdravíme. Mediálním partnerem je také ČRo Plus a záznam bude k dispozici i na stránkách Památníku ticha. Dovolte mi, abych teď je pozval k mikrofonu politika, právníka, spisovatele, také pedagoga Petra Pitharta, aby dnešní fórum zahájí.

Vážené dámy, vážení pánové, jak jsme bojovali a jak jsme nebojovali válkách 20. století? Tuto úvahu nabízí, že jim ve dnech, ve kterých si připomínáme Mnichovskou dohodu z konce září 38 jako zradu a zároveň přemýšlím, jak si stojíme ve válce Putinově. Někteří z nás se dějinami trápíme. Říkám, že je to nějaká ctnost. Prostě to tak máme. Trápíme se třeba tím, že jsme tenkrát nebojovali. Hledíme na naši minulost, jak se nám už víc než rok a půl jeví v novém světle. A tak se někteří trápíme nejen tím, že jsme byli v Mnichově zrazeni, ale že jsme se na té zradě osobě prezidenta republiky aktivně podílely, že jsme se, abych tak řekl, nechali zradit. Tedy musím znovu zdůraznit, že 30. září v Mnichově, před 85 lety bylo už rozhodnuto. Devět dní už bylo rozhodnuto, ačkoli to vědělo jen pár lidí na planetě. Myslím si, že to dnes tu panuje mýtus rádi západu a nás jako obětí školy. Edvard Beneš v naprostém utajení nabídl velké kusy území republiky Hitlerovi přes Daladier a Chamberlain a už 14. září a definitivně se rozhodlo 21. září, kdy Hodžova vláda přijala podmínky Benešem objednaného ultimáta a pak po její demisi, kterou uznala, že jednala protiústavně. Vláda syrového na tom druhého dne už nic nezměnila. V Mnichově 30. září se pak už jen upřesnil, co bylo již předtím ujednáno, tedy kdy a jak vyklidíme pohraniční území, jak ostatně zní první věta dohody. I tu verzi nakonec vzal o dost víc, než Beneš nabízel. Ale to už šlo jen o kvantitu, nikoli o princip. Mobilizace vyhlášená 25. září byla tak bohužel jen šidítkem pro rozhořčený národ. Nejen že jsme nebojovali, byli jsme naši otcové a dědové zneužiti dlouho neprůhledné politické hře. Ano, mnoho šancí vidět nebylo. Všechny sousední státy byly proti nám. Uvnitř státu žila třetina Němců a ti chtěli pryč. Statisíce Maďarů a Poláků, kteří chtěli taky pryč. A menší polovina byla byli Slováci, kteří si přáli minimálně autonomii nebo federaci anebo samostatný stát. Vůdci našich západních spojenců, státníci nesmyslně vyprojektovaném. Malé dohody Jugoslávie a Rumunska byli v té době již obdivovateli Adolfa Hitlera. Pacifistická, první válkou dosud zdrcená Francie nám opravdu nemohla pomoci, když se Poláci konečně proti všeobecné usmiřovací strategii postavili a začali se bránit. Francie sice vyhlásila Hitlerovi válku, ale půl roku nevytáhla ani patu, natož hlavu za Matěje notovou linii. Byl to vskutku husarský kousek Benešovi zahraniční politiky. Úplně všichni byli nakonec proti. Na poli děti, kterou notoricky on označoval za vědeckou a ke které nepřipustil za 20 let jedinou alternativu nikoho ani ze svých nejbližších. Mnoho šancí koncem září 38 ovšem skutků vidět nebyl. Ale právě v takových situacích bytostného otřeseni mohou či mají lidé činit rozhodnutí, která zakládají na sebevědomou budoucnost. Byli jsme špatní vojáci, zbabělý první, že to je válce. Naši muži bojovali na všech, doslova na všech frontách. Ve druhé světové válce jsme srdnatě bojovali na všech válčištích světa. Smazali jsme k sobě potupu ústupu z bunkru jen nakrátko. Vojáci se pak vraceli do země, která byla de facto už podruhé vydána Benešem, tentokrát do jiného z totalitního impéria. Připusťme si to. Mnichov jen epizodou řetězu ústupků západu. Netrapme se tím, že jsme koncem září nebojovali. Mnichov je falešný symbol potupy. Trapné se tím, že Beneš do konce života nezmínil o tom, koho poslal do Francie s návrhem ústupků, které opak vypudil ze své londýnské vlády a nechal ho kdesi na pobřeží Walesu umírat ze strachu, že vzkaz o ochotě vydat území státu na něho Beneš hodí. Jaromíra Nečase, tragickou oběť bezmezně loajality ke svému prezidentovi a druhou republikou se trapné, která předjímala norimberské zákony, zbrojila ostošest a odevzdávala všechny zbraně Hitlerovi. A trať nese antisemitizmem u nás nezradil, kdy české ženy a muži na všech frontách války, která nemusela být těm příslušných čest a sláva. A to nám ještě co vlastně jako čerstvé trápení trvá. Sněmovna na návrh komunistických a sociálnědemokratických poslanců odhlasovala roce 1904 Zákon o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Senát to zamítl, nicméně zákon pořád platí a je účinný. Je mi líto, že pro vás nemám než lepší závěr této rekapitulace. Hrdinství jedněch, hanby druhých.

A trpět her. Děkujeme mnohokrát.