Je to riskantní podnik číst souhrn vědeckého poznání trochu jako umělecké dílo, ale tento expert by se možná nezlobil. A není dvakrát seriózní vybrat si z řečeného vědění jen úvod. Ale je to prostě moc lákavé. Jakou životnost má naše aktuální já? Jak dlouho trvá, než se jednobarevné sklíčko v mozaice naší identity vymění za jiné a vymění se někdy celá mozaika dvě vteřiny. Podle amerického neurověd se Gregoryho Bern se existuje aktuální verze našeho já v průměru dvě vteřiny. Netrénovaná mysl vířící myšlenkami, kterou někteří buddhisté přirovnávají ke skákající opici, se déle sama na sebe nedokáže soustředit. Ve srovnání s ní se i octomilka dožívá věku kalifornské sekvoje. Naše aktuální já třeba to mé, které právě slyšíte, je zároveň branou do dvou dalších identit, do našeho minulého a budoucího. Jak milisekund. Nové vjemy se propadají do minulosti a odtud nám pomáhají lépe odhadnout, co přijde za chvíli. Jak člověk své tři identity drží pohromadě. O funkci příběhů existují záplavy výzkumů. Příběhy jsou součástí dějin, mytologií, kultury i společenských zvyklostí, ale také způsobem, jakým si náš živočišný druh udržuje pojem o plynutí času. Podle laskavého neurověd se Bern se je příběh způsobem, jakým spojujeme svá tři já a dáváme si smysl. Skládá mého ze vzpomínek, z nedokonalých záznamu reality, které doplňuje naše představivost. Vzpomínky pak ukládá do forem narativů, které jsme se naučili vnímat dětství. Naše identita, říká Bernd ve své pozoruhodné knize sil v této zemi, v níž mapuje její soudobé poznání pohledem neurověd. Je mimo jiné amalgámem všech příběhů, které jsme v životě slyšeli. A myslí vážně, když píše, že kromě pohádek o zvířátkách tam patří reklamy na prací prášek i William Shakespeare ji. Naše já je sice bludem, tvrdí v názvu své knihy Berlín, ale místo toho, aby nad ním mávl rukou, dává člověku naději. Naznačuje, proč svůj majestát nemusíme brát tak vážně. Kdybychom chtěli. Přinejmenším teoreticky můžeme od zítřka žít jako někdo jiný. Kdyby ovšem naši starají a která se nám tlačí za zády, neměla setrvačnost Titaniku. To je také důvod, píše v úvodu své knihy Benz, proč je tak těžké pomoci některým lidem v nouzi. Vzpomíná na svou psychiatrickou praxi a poznamenává, že deprese a úzkosti jsou v jistém smyslu zdrcujícím příběhem, který se člověku ne a ne daří vyprávět jinak. Dějový oblouk je tak těžký, že se mu hroutí na hlavu. Je to Titanik mířící k ledovci, jehož kurz už nejde změnit. Iluze sebe sama, vzpomínky a příběhy. Všechno to působí nehmotně. Skoro ne podstatně. Kdybychom kolem sebe neviděli, jaký vliv mají našetřit já na život jiných lidí. Jsme chodící příběhy, které jsme si navykli vyprávět tak, aby světu k něčemu byly, anebo jimi ničíme příběhy ostatních, že je to pořád hrozně abstraktní? Možná je to naopak strašně praktické, když člověk myslí na zkušenosti lidí bezprostředně postižených neštěstím na Filozofické fakultě a cítí se vůči jejich bolesti bezmocný. Dá se z poznatků Gregoryho Bern se vzít drobná útěcha? Tvůj příběh neskončil. Pomůžu ti ho změnit. Můžeme nabídnout jim, ale občas, když je nám úzko i sobě. A kdyby to nám, co máme podstatně menší starosti, náhodou nepomohlo. Vždycky si můžeme říct ale co mají zbrusu nové já to bude už za dvě vteřiny.