Svými hity ze 60. let se bezesporu zapsala do dějin české populární hudby. Talentovaná zpěvačka ale nakonec zvolila jinou kariéru. Podepsala manifest 2000 slov a odešla na západ za svými rodiči. Jak řekla, chtěla žít a ne se bát. Tím ale svou slibnou dráhu popové hvězdy přerušila a už na ní plnohodnotně nikdy nenavázala. Místo toho se dostala do dějin také jinak jako rozhlasová moderátorka, která zvolila svobodu. Když jsem se s Ivonou Přenosilovou poprvé setkal v legendární rozhlasové kantýně v mnichovské Anglické zahradě, kde sídlila Rádia Svobodná Evropa a Svoboda. A vzájemně jsme se představovali, prohlásila skromně. Já jsem ta zpěvačka, ale mě bude asi znát spíše vaše maminka. Přijel jsem tehdy, krátce po listopadu 1989 na stáž jako ještě velmi revolučně naladěný prostořeký student, tak jsem opáčil, že to spíše babička. Napadlo mě hned, jestli jsem to trochu nepřehnal, ale ona to vzala se vším všudy. Byl to totiž i její druh humoru. Pak mi to různě vracela. Třeba když mi dala přezdívku a b klubko, protože jsem s sebou nosil pro každý případ Česko německý slovník a překládal si obědový jídelní lístek. Později mě snad právě kvůli tomu symbolicky adoptovala a nazývala synáčkem. To už jsem byl také zaměstnancem Svobodné Evropy. Na mušce i humoru se vyskytl ledaskdo a vymýšlela různé přezdívky pro našeho tehdejšího ředitele Pavla Pecháčka. Například Pavla roty, protože jednou se nechal na nějaké akci v Plzni přemluvit ke zpěvu. Našemu pařížskému zpravodaji Jiřímu Slavíčkovi neřekla jinak než opeřenec. Ironizovala i svého syna, o kterém hovořila jako o pilotovi, a bývalého manžela, díky kterému se dostala ke šlechtickému titulu baronky. Na to všichni vzpomínají, že s ní byla neskutečná legrace, často i dost drsná. V práci ale byla profesionálka. Ve Svobodné Evropě byly hudební pořady spíše okrajové, šlo o stanici mluveného slova. Přesto do těch několika vnesla svůj jasný vklad a rukopis. Začala spolupracovat už s legendární Rozinou Jadrnou Pokornou, která připravovala hudební odpoledne a do jejího pořadu jí přivedl Karel Kryl, který už nějaký čas tam vysílal. Tak vznikla tato slavná trojice. Svůj vklad vnesla i do pořadu sklípek, který byl autorským cyklem Karla Moudrého a Martina Šulce a měl v centrálním americkém podtitulu název song jsem to hoax písně a myšlenky. V tomto duchu byl tak trochu komorně připravován. Každá národní rada chce si mohla zvolit vlastní název. A oba autoři se netajili, že sáhli pro název k jedné z nejpopulárnějších písní Yvonny Přenosilové. Sama v něm občas vystupovala. S Martinem Šulcem pak vymyslela pořad pas neboli politický a společenský týdeník, se kterým oba pokračovali i po přestěhování Svobodné Evropy do Prahy. Zde také navázala na staré kontakty a začala znovu zpívat, ale už jen jako vedlejší činnost. Právě proto, že zůstala věrná své hlavní roli rozhlasové moderátorky, a když jí občas bylo vyčítáno, že do svých pořadů zve i zpěváky, kteří sloužili režimu, odbývala to s tradiční razancí. Když si nenechala nařizovat nic od komunistického režimu, bude si svobodně dělat, co sama chce, tím spíše v tom demokratickém. Její postoj ke komunistům byl nadále zcela jasný, ale brala to tak, že její bývalí kolegové se prostě pokusili nějak přežít. Přesto jí byla nejbližší zpěvačka Marta Kubišová, která měla v jejích pořadech časté slovo a která s ďáblem nejenže neuzavřela smlouvu, ale přímo se proti němu postavila i on. Přenosilová tak zůstane spjata se Svobodnou Evropou a bojem za demokracii. Přestože se někdy mohlo zdát, že jen pouštěla písničky. Komunistický režim si sám ale dal vlastní gól, když i z toho ve svém strachu o moc udělal politikům a jen někteří tu výzvu odvážně přijali.