Zjednodušit českým krajanům a občanům žijícím v zahraničí uplatnění jejich volebního práva, zdálo by se jen ryze technickým problémem. Přesto se z toho stala obrovská politika a vládní i opoziční strana se tváří, že bude závažným způsobem narušen demokratický systém, když neprosadí svou. Proč právě na tomto tématu se má prověřit aktuální mocenská situace, to není zcela jasné a leckdo nad tím právem nevěřícně kroutí hlavou. Prvotní impulz je možné hledat ve fatálním rozdělení české společnosti i její politické reprezentace. Dohoda na zásadních otázkách, které by měly být společné, je stále obtížnější. Přitom platí, že vládní koalice má nyní poslaneckou většinu a musí být umožněno jí plnit svůj program. Opozice to může kontrolovat, kritizovat, předkládat alternativy, ale nemůže vládní činnost zcela blokovat. Účelová a zjevná obstrukce má sice v politickém boji také své místo, ale mělo by se jí velmi šetřit. Mohou z toho být jisté výjimky, například v případě zásadních reforem, které by měly přežít i odchod vlády, která je prosadila. Proto se nyní vedou za pomoci moderování prezidenta republiky Petra Pavla konzultace o důchodové reformě. Jakákoli. Reforma volební je ale ještě zásadnější v tom smyslu, že jde o volby, tedy o budoucí nové rozložení sil. S volebními pravidly by mělo pokud možno souznít celé politické spektrum, aby výsledky nemohly být zpochybněny. Ústava ostatně obsahuje jedno pravidlo, které je v tomto duchu. Volební zákon a jeho úpravy musí odsouhlasit jak PS, tak Senát. Jeho veto při tomto jediném, jinak prostém zákoně nemůže být zrušeno právě proto, že volební pravidla se týkají obou komor. Vládní koalice by proto podobně v rámci takového pravidla neměla naznačovat, že udělá, nač má právo při jakémkoli jiném zákonu. Prostě že upraví volební zákon silou své většiny. Opozice by zase neměla říkat, že bude nekonečnou obstrukcí přijetí bránit. Právě v tomto případě je dohoda maximálně žádoucí. Zavedení korespondenční volby pro hlasování ze zahraničí prošlo sice už prvním čtením, ale před druhým a závěrečným bylo už několik jednání, která usilovala o smír. Zatím se ho dosáhnout nepodařilo a z obou stran padaly různé, často velmi zástupné argumenty. Je totiž nabíledni, že hlavním důvodem sporu může být také to, že výsledky ze zahraničí jsou spíše výhodnější pro strany vládní koalice než pro ty opoziční. Jenže právě to jsou ty nejhorší argumenty, proč volební pravidla měnit. I když ve vyspělých demokraciích se to také občas děje. Třeba při hádkách o vymezení obvodů výhodnějších pro jednotlivé strany. Spor se tu přitom nevede, zdali občané v zahraničí mají vůbec mít volební právo. I když občas i k tomuto sklouzne, zásadní většina politické reprezentace toto právo uznává a obava je spíše o samotný způsob a jeho možné zpochybnění. Na všechno ale existují metody, jak tomu zabránit. Kdyby takto principiálně se opozice s vládní koalicí zasekla na tématech, která jsou přímo určena k politickému boji, jako je třeba výše daní nebo stav a velikost veřejného sektoru, bylo by to mnohem logičtější. Korespondenční volba je z tohoto hlediska opravdu jen technický problém, a i kdyby přinesla jedné straně více než druhé, stále to nějak podstatně volby neovlivní. Obě strany jsou tedy tak jako tak odsouzeny k nějakému kompromisu a dohodě, ať už budou chtít nebo ne.