Kterých státní svátek je nejdůležitější kandidát na příštího amerického prezidenta Donald Trump či italský spor o to, jak nazývat premiérku nejenom. Tato témata rozeberou následující půlhodince Názorů a argumentů naši komentátoři. Příjemný a ničím nerušený poslech přeje Petr Schwarz Názory a argumenty.

Na to, že šlo o oficiální oslavy státního svátku, probíhala letošní připomínka událostí 17. listopadu velice spontánně. Ostatně jako v jiných letech. Všeobecné nadšení a spontaneita oslav 17. listopadu kontrastuje podle publicisty Jana Vávry s atmosférou jiných státních svátků, které většina populace vnímá pouze jako den volna.

Oslavy 17. listopadu byly letos spojeny s různými doprovodnými akcemi, které připomínaly aktuální problémy současného světa, jako je válka na Ukrajině nebo klimatická krize. Se svojí troškou do mlýna přišli organizátoři protivládních protestů, kteří pro sebe požadovali 10 minut televizním vysílání. I když jsme slyšeli názory, že jsme nedosáhli všeho, čeho jsme dosáhnout chtěli, nebo že současná situace není taková, jaká by být mohla. Vypovídá taková nespokojenost o pevném místě, ideálům 17. listopadu v naší společnosti? O tom, kolik emocí tento svátek vyvolává, svědčí i vlna patosu, která se v jinak pragmatické společnosti vzedmul. A autentické prožívání 17. listopadu kontrastuje zejména se značně oficiálními oslavami 25. října, který jako den vzniku samostatného státu pokládá za náš hlavní státní svátek. To samozřejmě souvisí s naší usilovnou snahou vztahovat se k první republice a vidět v ní náš vzor. Ovšem těžko zakrýt skutečnost, že 28. října oslavujeme vznik státu, který už dost dlouho neexistuje. Tuto nepříjemnou skutečnost se snažíme obejít tvrzením, že oslavujeme českou státnost a odmítáme si přiznat, že tehdy nevznikla státnost česká, ale státnost československá. Naše lpění na 28. říjnu jako na hlavním státním svátku tak nepříjemně odhaluje neujasněnost naší národní identity. Jako bychom pořád nevěděli, jaký národ vlastně jsme jsme se tu vzali a co je náš stát. Nabízí se tedy otázka, zda by nebylo logické udělat ze 17. listopadu skutečně náš hlavní státní svátek včetně tak medializovaného udílení státních vyznamenání prezidentem republiky. Tato nezbytná část oslav byla 17. listopadu nahrazena aspoň udílením cen paměti národa. Oslabování 17. listopadu jako tzv. hlavního státního svátku by nás totiž aspoň trochu vyvedlo z našeho národoveckého tápání a nabídlo nám možnost přihlásit se k ideji státu postaveném na občanském, nikoliv na národním principu. Mi z toho osvobození již dávno neexistujícího národa ze jha rakousko-uherské monarchie bychom slavili naše přihlášení se k obecným hodnotám demokracie, tolerance a humanismu. Mohli bychom se tedy ještě více utvrdit v tom, že právě díky přijetí západní demokracie prožíváme nejdelší a nejklidnější období samostatné existence, spojené navíc s nebývalou prosperitou. Povýšení 17. listopadu na náš nejdůležitější svátek by tak bylo potvrzení vítězství vše lidských občanských hodnot.