V jedné z povídek Karla Čapka. Policie dlouho marně pátrá po číslu automobilu, který přijel v Žitné ulici. Starou žebračku, až narazí na muže, který byl svědkem nehody. Dotyčný má ovšem z pohledu policistů dvě zásadní nevýhody. Je to básník a byl ve chvíli střetu úplně namol. Nicméně vzpomene si, že o zážitku napsal báseň. Jeden z veršů zní labutí krk, ženská ňadra, buben a činely. Ukáže se, že básníkova imaginace takto přeložila čísla 2, 3 a pět. Značka auta zjištěna. Pachatel odhalen. Proč to vyprávím? Vypadá to, že podobnou metodu zvolil Hrad při hledání mytického textu Hitler je gentleman, který Miloš Zeman vytrvale připisuje Ferdinandu Peroutkovi. Prezidentova imaginace či jak sám říká, absolutní paměť, nyní vydala svědectví, že inkriminovaný článek, jež má dokázat selhání ikony české žurnalistiky. Prezident kdysi spatřil na některé ze stránek časopisu přítomnost vlevo dole, tak se tedy nemůže být vpravo nahoře a už vůbec ne vlevo, natožpak vpravo nahoře. Rozsah pátrání mluvčího Ovčáčka je rázem omezen na čtvrtinu. Odhalení je na dosah. Má to drobný háček. Zatímco básník z Čapkovy povídky byl sice opilý, ale jeho podvědomí promluvilo se vší upřímností. U Zemana se tímtéž být jisti nemůžeme. Vzpomínka na výskyt Peroutkova textu vlevo dole je nejspíš jen kouřová clona. Prezident se prostě nechce přiznat, že se spletl, a rozhodl se, že bude mlžit až do konce. Je to škoda. Jak hezké až ozdravné by bylo slyšet od něj. Mýlil jsem se. Stát se to může každému. Upomíná to na jinou Čapkovu povídku. V hostinci se ubytuje človíček, který se zdá být každému divný. Nic závadného sice nedělá, platí řádně účty, jen jedno. Prostě divný. Nakonec ho sebere místní policajt. Človíček se na stanici sesype a přizná, že je defraudant, že se řadu let skrývá, kličkuje před spravedlností a už mu vlastně docházejí nejen peníze, ale i síly. Pointa je v tom, že hned po přiznání z něj spadne obrovská tíha. Narovná se, rozjasní se mu obličej, uleví se mu a všem okolo začne najednou být vlastně sympatický. Kdyby Zeman přiznal, že žádný Peroutkův text velebící Hitlera neexistuje, udělal by službu sobě i nám všem. Pochopení a sympatie by pro něj možná našli i ti, kdo ho nemohou nyní ani cítit. Vždyť mýlit se je tak lidské. Prezidentovo přiznání by bylo připomínkou, že každý může udělat chybu, ale zároveň, že každou chybu lze do jisté míry odčinit. Česká politika, kde každý s každým v klinči, by takovou lekci docela potřebovala a vlastně i celá společnost. Zatím ale čekáme marně. Místo katarze sledujeme týden za týdnem prezidenta coby stále tvrdošíjnějšího defraudanta historické pravdy ve prospěch vlastního ega, člověka, který je čím dál víc Čapkovské řečeno divný, je to škoda i pro něj. Nikdo ho sice nesebere a neodvede na policejní stanici, ale řekněte, kdo bude tímto způsobem divného člověka příště volit?