Vysvětlit národu, že Jozef Síkela získal důležitý post evropského komisaře, je zřejmě nad síly i toho nejschopnějšího marketingového pracovníka. Pokud se mluvilo o tom, že dostane na starost zahraniční obchod EU, případě energetickou transformaci pak funkce komisaře pro rozvojovou pomoc zemím třetího světa není ani slušnou cenu útěchy. Na druhé straně může zkušenost se Síkelou nominací pomoci české politice, aby se efektivněji vymezila proti EU jako celku, což i dnes slouží k pobavení informovaný představitelům ostatních národů. Zdá se tedy, že při své komunikaci s Bruselem udělali nějakou chybu, případně že využívají dlouhodobě chybnou strategii. Nabízí se srovnání s Rakouskem Uherskem druhé polovině 19. století. Také tehdy posílali Češi a Moravané do Vídně návrhy svých kandidátů na ministerská křesla. A přinejmenším zpočátku nebyli příliš úspěšní. Přednost dostávali my Němci a Maďaři a dokonce Poláci, Slovinci a Italové. Nominovat ministra se podařilo až v roce 1879, když vláda premiéra Eduarda takového potřebovala pomoc českých poslanců Říšské rady. O dohodu s Vídní stála tehdy dominantní tuzemská strana staročechů. Proto i konzervativní lídři ocenil, i když tam bojoval za ministra moravského právník a Alojze Pražák. A byl to pokrok. Češi však museli připustit, že již kandidát byl pouze ministrem druhého řádu, tedy bez portfeje. Na druhořadosti nic neměnilo, že byl po nějaký čas pověřen řízením resortu spravedlnosti. To se nelíbilo druhé české straně, liberální mladočechům, kteří nakonec stav jeho vládu o 14 let později svrhli. Byli kritizováni za to, že zbytečným radikalismem komplikují vztah s Vídní a de facto tím likvidují jakýkoli český vliv na rakouskou politiku. To ovšem byly liché výčitky, protože ani příští vlády se dlouho bez Čechů neobešli. Tentokrát si zdejší politici nechali za podporu zaplatit lepší měnou a získali v roce 1898 pro Josefa Krýsla místo ministra financí, jeden ze tří nejdůležitějších vládních postů. Poučení je nasnadě Čechům se nevyplatilo, když vycházely příliš vstříc císaři, kterého považovali za dostatečně osvíceného, aby jejich věrnou spolupráci a dobrou vůli ocenil. Je pravda, že od vídeňské vlády získaly řadu praktických výhod, přesto zůstávaly dlouhou dobu prosebníky, kteří museli čekat na to, až svých císař a jeho premiér všimli. To ovšem bylo pouze ve chvíli, když je ve Vídni k něčemu nutně potřebovali. Lepší proto bylo zablokovat Říšskou radu, aby své vídeňské vládní kruhy uvědomili, že bez dohody s Čechy nebude monarchie fungovat. Tak je tentokrát Češi příliš důvěřují Bruselu nejen v tom ohledu, že spoléhají na jeho osvícenou vládu, a také v očekávání, že jim Evropská komise oplatí funkcemi za to, jaký podrželi v důležitých hlasováních Evropského parlamentu a jak dobře zvládli evropské předsednictví. Byly to marné naděje. Nemá smysl z toho vinit pouze vládu Petra Fialy, že nedokázala prosadit nic lepšího a že oslabila roli Čechů v Bruselu. Komisariát pro transparenci, který dosud řídil a Věra Jourová, byl tak bezvýznamný, že se po jejím odchodu prostě zrušil. Chybou bylo čekat od evropských špiček vše zdarma. Nabídnou něco lepšího. EU jako takovou je třeba podporovat, ale možná by občas stálo za to nějakou z evropských strategií zablokovat, aby si v Bruselu uvědomili, že nějací Češi vůbec existují a že bez nich se o evropské politice rozhodovat nedá.