Z chyb je potřeba se poučit, aby se už neopakovaly. Toto rčení dává smysl pouze v případě, že chyby dokážete odhalit a pojmenovat. Platí to rovněž pro čin šíleného střelce, který vloni v prosinci na Filozofické fakultě v Praze připravil o život 14 lidí. S několikaměsíčním odstupem od této tragédie se zdá, že pochybení bylo minimum, nebo dokonce žádné. Alespoň informace z průběhu vyšetřování a z oficiálních dokumentů tomu napovídají. Podle nich došlo k souběhu několika nešťastných okolností. Výsledkem jejich propojení bylo, že policisté střelbě dopředu nedokázali zabránit. Pochopitelně spoléhat pouze na štěstí není asi informace, která by uklidnila veřejnost. I když takovým tragédiím nelze úplně zabránit, je možné výrazně snížit pravděpodobnost jejich opakování. Jak už bylo řečeno, základem je chyby konkrétně pojmenovat a pak se z nich poučit. Pokud oficiálně k žádným nedošlo, není na první pohled co řešit. S tím nejsou spokojeni představitelé Univerzity Karlovy a také pozůstalí. Na základě jejich stížnosti by vyšetřování mělo pokračovat třeba v analýze toho, proč policisté šíleného střelce na fakultě nenašli, i když tam hlídky ještě před masakrem přijeli. Z veřejně dostupných informací z vyšetřování vyplývá, že zhruba hodinu a půl před střelbou se na ni v budově fakulty připravoval. Rovněž je zřejmé, že v tu dobu už policisté měli indicie o tom, že by nemusel plánovat pouze sebevraždu. Není to pochybnost jediná. Další se týkají například toho, jak se mohl psychicky narušený jedinec dostat ke zbrojnímu průkazu. Proč nikdo neřešil, že vlastní takový arzenál zbraní, byť nebyl myslivcem, sportovním střelcem ani sběratelem? V některých případech jde o záležitost fungování policie, v jiných zase o slabiny současné legislativy. Ať už se to týká podmínek, za kterých je možno v ČR legálně držet zbraně, důkladnosti jejich evidence a sdílení těchto informací v bezpečnostních složkách, případně sledování psychického zdraví majitelů zbraní. Není překvapením, že bezprostředně po hrůzném činu politici tvrdili, že slabá místa odstraní přijatá novela zákona o zbraních a střelivu to zčásti činí, povinné psychologické vyšetření pro žadatele o zbrojní průkaz však neobsahuje. Přitom právě narušená psychika pachatele výrazně přispěla k masakru na Filozofické fakultě v Praze. Ukazuje se, že ani pojmenování problémů samo o sobě nezaručí, že budou vždy důsledně odstraněny. Zároveň sebelepší legislativa nemůže zabránit vyšinutému jedinci v páchání vražedných útoků. Platí to rovněž pro fungování policie a zpravodajských služeb. Zkrátka neexistuje zázračný postup, který by mohl zcela zamezit opakování podobné tragédie. Přesto se z ní lze poučit a některé, byť oficiálně nepřiznané chyby už nedělat.