Když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola. Já. Vypadal jsem jako blbec, jak i všichni dokola, zpívá v jedné písni Jaromír Nohavica. Vystihoval tak pocity mnoha chlapců, kteří museli narukovat na povinnou vojenskou službu před listopadem 1989. Potom nedobrovolně strávili v uniformě většinou dva roky. Někteří to považovali za ztracený kus života, jiní za dobu, kdy se z chlapců stávali muži. V podobném duchu se nese v současné době polemika o tom, zda nenastal čas se k povinné vojenské službě vrátit. Zastánci tohoto kroku mimo jiné argumentují tím, že by to prospělo současným civilizací zhýčkaným mladíkům. Odpůrci návratu povinné vojny si to nemyslí. Zároveň poukazují na vývoj armádní techniky a zbraní. K jejich využití je potřeba dobře školených a vycvičených profesionálních vojáků. Těch by v ČR mělo být 30000. Jak nedávno přiznal náčelník generálního štábu Karel Řehka, armádě se nedaří tento počet naplnit. V případě potřeby by profesionálním vojákům měly pomoci příslušníci aktivních záloh. Těch by mělo být 10000, ve skutečnosti jich není ani polovina. Karel Řehka pod vlivem konfliktu na Ukrajině a zhoršující se bezpečnostní situace nejenom v Evropě. Proto poznamenal, že by se mělo začít uvažovat o povinných vojenských odvodech. Jeho slova nezapadla, ale naopak vyvolala polemiku. Mírnit obavy z návratu povinné vojny se snažili premiér a ministryně obrany prohlášením, že to současná vláda nemá v plánu, i kdyby náhodou měl, a těžko by tento záměr prosadila. V praxi nejsou k tomu dostatečné ubytovací a výcvikové kapacity, materiál a hlavně peníze. Zkrátka zavedení povinné vojenské služby zůstává pouze v rovině úvah a diskusí. Ty jsou ovlivněny zkušenostmi s probíhající války na Ukrajině. Názorně se ukazuje, že k obraně vlasti před agresorem je potřeba nejenom kvalitní technika, ale také dostatek lidí. Ten v době konfliktu nemůže zajistit pouze profesionální armáda. Proto musí mít země připravenu dostatečnou rezervu. Půl se vytvořit různým způsobem. Nejenom povinnými vojenskými odvody, ale například už zmiňovanými aktivními zálohami nebo také pomocí tzv. dobrovolného předurčení. O to může požádat každý občan. Dává tím souhlas s možností být odveden do armády už v době míru, když to bude potřeba. Jak tento způsob, taky aktivní zálohy jsou založeny na dobrovolnosti, což může být pro budování obranyschopnosti země prospěšnější než vynucená povinnost. Ostatně tu ukládá občanům ČR příslušný zákon. V době ohrožení podle něj mají za úkol bránit zemi, pokud dostanou povolávací rozkaz. Na příkladu Ukrajiny se názorně ukazuje, že to v praxi úplně nefunguje. Podle dostupných údajů se této povinnosti pobytem v zahraničí vyhýbají stovky 1000 bojeschopných mužů. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že rovněž část mladých lidí v Česku necítí potřebu svoji zemi se zbraní v ruce bránit. Jejich postoj by se asi zásadně nezměnil ani v momentu znovuzavedení povinné vojenské služby.