Rok 2024 bude opět Rokem české hudby. Dvořák, Smetana, Janáček. Ti všichni jsou ve svých životních datech nějak spojení s letopočtem se čtyřkou na konci. 200 let od narození Bedřicha Smetany, které si připomeneme hned na začátku března, by ale nemělo zastínit červnové výročí 100 let smrti spisovatele Franze Kafky. Smetanova Elhenická zpěvnost možná kdysi organizovala obecný hudební vkus české společnosti a není vyloučeno, že formuje dodnes. Kafka však otevřel dveře do pozdního moderního světa, v němž žijeme dodnes a v němž se pořád tak úplně nevyznám. Kafku tedy můžeme číst jako současník a smetana je přece jen spíše romantická vzpomínka na minulost. Smetanova hudba nabízí návrat do bezkonfliktnosti, níž i vážné střety nakonec splynou v harmonii. Kafkovi konflikty zůstávají otevřené, nemají řešení, dokonce je pro život. U Kafky je to život psaní žádoucí, aby je neměli. Proto také Kafkův Čechách objevilo. Až 60. léta spojovaná s pocitem absurdity a marného boje s totalitní klecí, která ale díky objevu absurdity paradoxně praskala. Kafka se tehdy stal věčným existencialistou, ale také nad někým, kdo velmi přesně popisuje dopad zdrojové organizace moderní společnosti na psychiku lidí, kteří v ní žijí. Tak se definoval kafkovský svět, krajina komplikovaného nesmyslu, kterou tento pojem dodnes připomíná, a slovu kafkovský právě takto zdomácnělo i v dnešním světovém jazyce číslo jedna. V kým je ale Kafka dnes mluví? Ještě k tomu, v čem žijeme dnes, mi vypovídá ještě něčím jiným, než jsou přecitlivělostí, která je dnes vlastní celé společnosti. Již hledá útěchu v útěku k záchranným brzdám v podobě odborných skupinových psychoterapií a návodu ke zvyšování odolnosti. Kafka jako terapie. Kafkovi hrdinové i spisovatel sám ztroskotávají na tom, co je masou, je považováno za život, přičemž oni sami neomylně cítí, že Kundera česky řečeno Život je jinde jedinec svou originalitou neobstojí proti anonymitě nezastavitelného stroje, který organizuje masy, a když se o to někdo snaží, je sražen k zemi. Kafkovi hrdinové se bouří proti všudypřítomnému programu, který tento stroj společnosti má, ale nikdy nedokážou z tohoto stroje úplně vystoupit. Chtějí, ale nemohou, protože bez stroje vlastně není možná lidská společnost. I po pádu komunistické totality je to tu kafkovské napětí stále součástí pozdní moderny. Jedním z nejúčinnějších svodů zla je výzva k boji, zapsal si Kafka do svých aforismů. Vidíme dnes, že to platí ve vnějším světě? Ve světě války, v němž se ve 21. století opět učíme žít. Neplatí to ale ve vnitřním světě, kam Kafka směřuje většinu své energie, ale kde a jak a proč bojovat. Jsme hříšní nejen kvůli tomu, že jsme jedli ze stromu poznání, nýbrž také kvůli tomu, že svůj dosud nejedli ze stromu života. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný nezávisle na vině. Prý Kafkův 83. aforismus. Toto zdánlivě mystická zpráva budoucím generacím je vlastně tou nejlepší předehrou letošního Kafkova cm. A Kafka není žádný deprese, tak i k všichni od 60. máme rádi, nýbrž Veselý filozof života života, který se vzdor žití tak rád skrývá. Smetanova krásná hudba minulosti stojí za výroční oslavu, Kafkova hudba současné budoucnosti za permanentním čtení.