Hlavně mě ne Litvy. To bys mě fakt naštval, řekla mi do telefonu, když jsem opatrně sondoval, jestli bych ji mohl navštívit. Tedy přesněji řečeno pouze o dost expresivnější výraz. Nepřekvapilo mě to. Petruška Šustrová se s ničím zrovna nemazala i ve stavu, kdy už nemohla chodit. Ne, ztrácela cit pro černý humor a svou charakteristickou přímost. Na to jsem na panáka, že kolem mě jsou samí abstinenti. A sama alkohol zásadně nepiji, oznámila nám, když jsme dorazili k ní domů. Její manžel Luděk Bednář se k tomu zrovna neměl. Tak snad ještě rozhodují o tom, co budu dělat, prohlásila rezolutně. Tělesně vypadala křehce, ale nikdo neměl sebemenší pochyby, že její vůle těžkou nemocí nijak neutrpěla. Mluvili jsme hlavně o Bělorusku, ale také o literatuře a ostudně nízkých důchodech mnohých někdejších českých disidentů. Milánkové, moje, já už vás vyhodím. Začínám být nějaká unavená, ukončila naše setkání po více než hodině. A to bylo naposledy, co se v ní viděl. O čtyři dny později odešla Petruška. Byla z těch lidí, o kterých Rusové říkají, že by se z nich daly dělat hřebík. Můžete mlátit po hlavě, jak chcete, ale ne. Ono se jako studentka dějepisu a češtiny na pražské Filozofické fakultě se v roce 1968 zapojila do činnosti organizace hnutí revoluční mládeže. Ta byla ovlivněna myšlenkami někdejší západním nové levice. V lize opravdový levičáci jako Petr Uhl nebo Jaroslav Bašta, a stejně tak později i členem křesťansko-demokratické strany a ekolog Ivan Dejmal. Výsledkem byl proces, ze kterého si Petruška odnesla dvouletý trest. Soudce neobměkčil ani fakt, že tou dobou měla tříletého syna. Ivana. Následně pracovala jako pošťačka, pak jako uklízečka. Od roku 1982 ji už režim znemožnil jakékoliv zaměstnání. Tou dobou už podepsala Chartu 77 a stala se i členkou Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných. Po revoluci v roce 1989 byla náměstkyní ministerstva vnitra, jejichž úkolem bylo provést lustrace v policii a v StB. Potom byla novinářka v Lidových novinách a překládá z angličtiny a polštiny. To jsou ale věci, které si každý může přečíst ve Wikipedii. Podstatné na Petrušce. Byla jím nezlomná vůle ke svobodě. Říkat pravdu je ten nejúžasnější, nejvíc přirozená věc na světě. V tomto má nějaké důsledky, ale to už je úplně jiný příběh, říkala mi kdysi, to se držela celý život. Přitom dokázal uznat, že nikdy pravdu neměl nebo že prostě s ní někdo nemusí souhlasit. Krásné. Bylo jsme spolu mohli nesouhlasit, ale ona poslouchá tvoje argumenty a snažilo se je pochopit. A potom jsme mohli jít na cigáro nebo si dát panáka, říkala mi její souputnice z dob disentu a následně nejrůznějších občanských iniciativ Jana Hradílková. Odmítání nesvobody ji provázelo až do konce. Jak vzpomínal její syn Štěpán Koreš, kvůli zkušenosti z kriminálu nikdy nesměly být zavřené dveře do ložnice, když spal, a stejně tak odmítla hospitalizaci, když ji napadla zákeřná nemoc. Na zdi pokoje, kde zemřel a byl obraz od jeho kamaráda Vlastimila Třešňáka. Se sedícím Indianě. Byla tedy sestřička a ptala se mě, kde je na tom obrazu. Tak jsem řekla, že to je Milan Hlavsa z The Plastic People of the Universe. A ona řekla fakt je mu podobný. Ani ne třicetiletá holka a věděla, kdo je e-mail a říká mi Petruška. Bylo vidět, že jí to těžší. Před lety přijela k nám domů a během krásného večírku projevila překvapivé znalosti ruských kriminálních písní. Moje žena, původem z Moskvy do posléze vyprávěla své učitelce češtiny, ale nemohla si vzpomenou na příjmení. Učitelka jí zastavilo se slovy je jenom jedna Petruška, což je pravda. Nikdy v životě jsem nepotkal a asi ani nikdy nepotkám takového člověka.