Asi si na to a leckdo pamatuje. Tedy na obálku týdeníku Reflex z roku 2012, na níž je elektronicky upravené foto tehdejšího předsedy Úsvitu přímé demokracie a aktuálního prezidentského kandidáta sklářským nosem a nad ním velký nápis Pitomio. Poměrně snadno se nabízející zkomolenina křestního jména, a tedy tzv. Lacina, která se ani nijak neujala, jak reflex možná čekal, ovšem Tomia Okamuru rozzlobila, stejně jako některé pasáže článku uvnitř časopisu. Jal se soudit a trvalo to celých 12 let. Jednou, tak, pak zase onak. Moc zkušeností s tím nebylo. Částečně i úspěšně, neboť reflexe musel omluvit za formulaci o zkrachované cestovce pro plyšáky. A když kontroverzní zkomolenina doputovala až k Ústavnímu soudu, ten mínil, že takto být politik zesměšňován nemá. Kauza se tedy vrátila do nižšího patra soudní hierarchie. A znovu přišel zvrat. Takže musel ještě jednou a ovšem už jednou provždy do vleklého sporu zasáhnout Ústavní soud, podle něhož je slovní karikatura politika možná a jde o otázku svobody projevu. Příslušná deformace Okamurova jména je sice hanlivá a může ho urážet. Jenom, že cituji ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící. Ústavně chráněným i vždy záleží na kontextu. V principu ale podobná karikatura politikova jména zakázána není. Konec citátu, byť se dodávají ústavní soudci, nemá chodit zajisté hranici dobrého vkusu a my tedy bez ohledu na to, co dobrý vkus definuje a vymezuje, můžeme konstatovat, že se prostě cosi jako Pitomio ještě smí. Ovšem zrovna reflexe ve svém dnes už neexistujícím politickém komiksu Zelený Raul k hranici únosnosti dostával poměrně často. Autoři si servítky nebrali. Kupodivu však magazín k soudu nehnal. Raulův oblíbenec prezident Zeman vždy na obrázcích v nátělníku červených trenýrkách. Ano, jaké pak v obludné velikosti? Chvíli vlály nad Pražským hradem s lahví piva v ruce a cigaretou přilepenou na dolním rtu a mnohdy například velmi lokajský vůči Putinovi. Činili tak ale jiní. Jiří Paroubek kvůli zpodobnění podle slavné fotografie nahé dvojice John a jeho koleno nových a také Paroubkova žena Petra za jiný obrázek kopulační anebo exministr Březina také v Raúlovi obnažený. Nic z toho ovšem nemohl vážněji po chodit. Maximálně tu a tam padla nějaká ta omluva a Jana se vesele dál. A pokud v této oblasti dosud panovaly nejasnosti, Ústavní soud stanovil cosi jako normu. Obtěžovat justici i kvůli vcelku ostrým satirám nebo karikaturám smyslu nemá. Na závěr dodejme, že zřejmě čeští politikové kupodivu neviděli slavný film Lid versus Larry Flynt, ve kterém americký nejvyšší soud dospěje k verdiktu, že veřejná osoba musí leccos snést. A to přitom Flyntův pornografický časopis Hustler psal o jistém populárním kazateli jako o alkoholikovi a milenci své matky. A nebylo to jenom ve filmu. Jak se říká, vydavatel Hustleru flint u Nejvyššího soudu skutečně v 80. letech uspěl. Svoboda projevu je pro Američany chtěj nechtěj věcí svatou. My tak daleko nejsme, ale máme od tohoto týdne poměrně užitečné rozhodnutí.