Když květnu 1970 odcházel Josef Koudelka do emigrace, měl sice za sebou spousty mimořádných fotografií z romských osad hlavně na Slovensku, ze zkoušek inscenací předních divadlo za branou a na zábradlí a jedinečný obrovský soubor z pražského týdne sovětské okupace, ale žádnou knihu, byť teprve připravovala, a výstavy jen menší v divadelních Majerech tak, že tuzemská širší veřejnost o něm prakticky nevěděla. Nicméně světové veličiny v oboru zaujmout už stihl a ti ho také po příchodu na západ ihned vzali mezi sebe. Nejprve jako neformálního a později řádného člena mezinárodní prestižní agentury Magnus foto s v jejich sídlech v New Yorku a hlavně v Paříži pak nomádský perfekcionista z Moravy celé dekády přespával ve spacáku pod stolem. Stejně jako u řady přátel a kolegů rozesetých různě po světě, kde s batohem na zádech a fotoaparáty na krku, jsem tam hledal ideální látky ke zpracování. Když některou po důkladném prozkoumání uznal za relevantní, pak se k ní, to jest i na stejná místa, vracel třeba i několik let a fotografoval znova a znova. Obrovské množství snímků pak následně zpracovával, prováděl přísnou selekci a permanentně uvažoval nad optimální finální podobou celých souborů, než svolil k publikaci, nad níž vždy vyžadoval plnou kontrolu, kterou měli i při přípravě výstav. Pracovat s umělcem tak svérázným, na to je hodně slabá charakteristika. Určitě nebylo jednoduché, spíš vyčerpávající, ale jeho snímky měly takovou sílu a originalitu, že to vydavatelům a kurátorům stálo za námahu a mnohdy skoro nekonečné dohadování. Nejen o tom, ale o celém jedinečném životě a tvorbě Josefa Koudelky je nedávno nakladatelství to dost vydaná fotografiemi bohatě prokládaná biografie americké publicistky a editorky Melissy Harrisové poprvé vyšla v USA a nese titul next, neboť toto anglické slovo další nebo příští užívá Koudelka vždy v okamžiku, kdy je jeden projekt završen a on už se nadechuje k následujícímu. A autorka práci po jela v příkladně americké životopisné tradici. Vyjma stovek hodin nahrávání přímo s Koudelkou hovořila s obrovským množstvím osob, s nimiž se fotograf průběžně, ale jen v některém období stýkal nebo kteří byli jeho spolupracovníky a občasnými tuláckým i spolucestovateli včetně zásadnějších žen Koudelkova života a samozřejmě matek jeho tří dětí, rovněž zpovídaných. Práce na mnohém ohledu fascinující knize ostatně Harrisové zabrala plných devět let. O Koudelkovi, přímém pokračovateli tuzemských mistrů Drtikolovy, Funkem a Sudkovi a jednoznačně světově nejproslulejším českém fotografovi s nenasytným okem jsme sice za posledních víc než 30 let už věděli mnohé z řady velkých výstav i vítr a publikací a filmových dokumentů, ale ani zdaleka takto důkladně, čili zcela adekvátně vůči jeho vlastnímu autorskému přístupu. Úžasné čtení. Je to zdaleka nejenom pro ctitele samotného Koudelky a umělecké fotografie nejvyšších parametrů.