Na jedné internetové stránce ctitelů literatury překvapivě visí takřka entuziastické příspěvky o Filosofské historii Aloise Jiráska, o níž diskutující zatím buď neměli tušení, nebo ji předsudečně pomíjeli, ale nyní jsou po objevu dílka přímo okouzleni, z čehož plyne, že novela zřejmě dávno vypadla ze seznamu povinné školní četby, v němž druhdy bývala položkou poměrně stravitelnou a skýtající informaci o někdejších radostných studentských majálesů, které po roce 948 komunistická moc pro jistotu zrušil, a aby se nějak ideologicky nevymkly a začali tolerovat. Až koncem další dekády, ovšem pevně v rukou československého svazu mládeže, který k tomu dokonce vydal metodickou příručku jako připravit majáles. Což ale brzy vzalo za své a během tání ideové pevnosti dostávala oslava počátku května čím dál spontánnější charakter a počala se vskutku vymykat. V Praze památně roku 1965, kdy byl tradičním krále majáles zvolen americký být pojata Allena Ginsberga. Pár dní nato ostudně vypovězený úřady ze země. Napsal o tom pak známou báseň. A vedle už tak dost odvázaných vysokoškolských merend vznikla i neoficiální tradice scházet se navečer prvého máje u petřínského pomníku Karla Hynka Máchy rozháněn a četnými policisty, jejichž tehdejší modré uniformy pěkně doplňovaly barevné spektrum zeleného a pestře rozkvetlého vrchu. To vše v oněch letech podnítilo i vznik muzikálu Filosofská historie v divadle Rokoko s pěveckými hvězdami Matuškou, Kubišovou, Vondráčkovou a Neckářem. Puristé lomili rukama nad znevážením klenotu s obrozeneckou tématikou, ale šlo o bouři ve sklenici vody. A tak obecně známý příběh studentů z filadelfské gymnaziální nadstavby v Litomyšli na konci prvé půle 19. století a několika dívek. Plus dalších rázovitých figurek docela příjemně ožil a leckoho možná přiměl znovu otevřít knížku, kterou mladý Jirásek napsal roku 1877 za tehdy ještě pevného Rakouska-Uherska. Dost krotce. Je tu řeč o nechuti studentů k němčině a klerikalismu a naopak lásce k vlasti. O majálesu uspořádaném přes zákaz a nadšeně přijaté měšťanstvem i o pražské revoluci 1848, ale jakoby v duchu mírného pokroku v mezích zákona, geniální absurdity jiného literárního klasika a celé se to nese v selankovité, biedermeierovsky rozverném tónu žánrového obrázku z malého města, jen lehce zastřeném Mráčkem skonu zkrachovalého studenta špíny při boji na Karlově mostě, kterého si co je. Hlavní postavy opláčou, ale pak usoudí, že padlo coby vlastenec a nadto unikl životu v klášteře. Takže jde vlastně i v jeho případě o happy end. Nad novelou se dnes člověk spíš akorát usmívá, nicméně je jí třeba přiznat jistý naivní půvab, že ji kupodivu objevuje i generace, již k filozofické historii osnovy neponoukají. Jistě není nic proti ničemu. Přinejmenším se s ní čtenáři dozví, že druhdy nebývaly majálesy, poprockovými festivaly jako dnes. A možná je pátrání dovede k majálesům předcházejícím pokusu o mírný pokrok v mezích zákona roku 1968.