Centrum pro výzkum veřejného mínění v každoročním průzkumu, jenž se konal v jarních měsících a jehož výsledky byly zveřejněny minulý týden, zjistil o výrazný pokles důvěry Čechů, Moravanů a Slezanů v mezinárodní instituce EU, Severoatlantickou alianci a OSN. Je to divná zpráva, říká se ve dvou se to lépe táhne, nebo v nouzi poznáš přítele. Po skončení druhé světové války bylo všem jasné, že je nutné obnovit světový řád a Evropě zajistit bezpečnost vojenskou, ale i sociální. Proto starý kontinent přistoupila k integraci hospodářské a politické, tak obranné. Klíčovým záměrem bylo předejít nástupu režimu, jako byl ten nacistický, a postavit hráz rozpínajícímu se Sovětskému svazu. Na to se stalo účinnou bezpečnostní pojistkou. A v rozšiřování a prohlubování evropských společenství a později i EU zase mnozí viděli cestu nejen k budování prostoru důvěry a spolupráce, ale též k prosazení se Evropy v globální konkurenci. Dnes Evropa prochází několika krizemi. Má rozhodnou ekonomiku, teprve čerstvě vybalancovanou energetickou a surovinovou politiku trápí i uprchlíci z jihovýchodu. Především však ruská agrese proti Ukrajině a její dopady. Za daných okolností by jeden očekával to vnější semknutí evropských zemí a vyšší důvěru občanů ve společný postup v rámci EU a NATO. Je přece logické, že vojenské hrozby i hospodářské potíže se snáze zvládají ve větším celku. Jenže skutečnost je odlišná. EU věří jen 46 % tuzemských respondentů, což je o 12 procentních bodů méně než loni. Dvakrát neuklidňuje ani v 56 % ní důvěra v NATO. Příčiny jsou různé. Jedni mají mezinárodní struktury za málo akceschopná, což může vyplývat ze složitého vyjednávání mezi konkrétními zeměmi, ale i v rámci orgánů, jako je Evropská rada, Evropská komise a Evropský parlament. Druzí s rovnou domnívají, že Brusel je jen semeništěm chyb a omylů. Vyčítají mu rozvolňování migračních pravidel, upřednostňování enviromentálních a klimatických zájmů před hospodářskými a sociálními nalévání peněz do zbraní namísto domácích ekonomik. Hlavně však soustavné ukusování z národní suverenity. Nesvádějme všechno na Kreml přesto, že Putinova propaganda šlape ostošest. Vážnější příčina je psychologická. Když jde do tuhého, máme tendenci za semknout na úrovni rodiny, okruhu přátel, obce nebo národa. Složité chvíle snáze prožívám mezi svými. Do toho pak vstupuje nezvládnutá role politiků. Ti by nám měli umět vysvětlit, že mezi svými jsme i v EU a NATO alianci je založená na jasně daných smlouvách, na jejichž dodržení můžeme vzít jed dvojnásob nyní, kdy rakety, bomby a granáty vybuchují jen pár 1000 km od nás. Unie nám zase dennodenně pomáhá prostřednictvím četných fondů rozvíjet a opravovat infrastrukturu napříč republikou. A nebýt jejich spolupráce při krocení cen energií, mohli jsme letos zakusit pořádný mráz. Místo abychom ocenili, v čem nám jsou mezinárodní organizace oporou nebo abychom vedli diskusi, k čemu členství v nich využít do budoucnosti. Přidělili jsme jim úlohu hromosvodu, ba obětního beránka. Nevypadá náš život jako kdysi a jak bychom si jej přáli? Může za to technokraty a regulátory napěchovaný Brusel. Však už se dá tušit, že do evropských voleb v příštím roce vyrazí opoziční, ale i některé vládní strany jako do bitvě s nenáviděnou saní. Možná jsme si ještě nesáhli na dno. Možná jsme jen obětí renezance, konzervatizmu a tradicionalismu, již nahrávají. Před námi defilují stinné stránky globalizace. O to důležitější je, aby se našli politici, kteří nepracují jen po proudu veřejných nálad a jsou schopni hájit i méně populární teze, například že sami se coby izolovaný ostrůvek ani neškrtneme.