Když se po 89. roce privatizovali státní podniky, slýchali jsme, že nejzodpovědnějším vlastníkem je soukromník. Teoreticky ano, pokud mu nedělá problém sekat dluhy nebo přes emisní povolenky vyvádět nemalé finanční obnosy do jiných částí koncernu působících v zahraničí, potom je přirozenou odezvou volání po zásahu státu. Jedni by přivítali vyvlastnění společnosti v potížích, což je ale běh na dlouhou trať, druzí aspoň pomoc navázaným firmám a zaměstnancům, kteří se ocitli v tíživé životní situaci v huti Liberci Ostrava včera už podeváté o další týden posunuli návrat zaměstnanců do provozu. Přesto se vedení tváří, že má dojednané zakázky a další velké plány a ve středu bude chtít ujistit věřitele i soud, že podmínky preventivní restrukturalizace plní a zůstává solventní. Pochyby o tom ale mají jak odboráři, tak vládní politici, jejichž nabídky k usednutí k jednacímu stolu. Majitel, jehož provází špatná pověst i doma na britských ostrovech, odmítá. Turbulence se nedotýkají jen zhruba 7000 zaměstnanců Liberci a druhdy sesterské společnosti TAMEH Czech, jež huti zajišťuje energie, ale také řady dodavatelů a dalších firem nabalených na zvolna pohasínající severomoravský těžký průmysl. Podle ostravského primátora Jana Dohnala je v ohrožení až 35000 lidí. To už je výzva pro politickou reprezentaci na všech úrovních. Stát má, ať už sám nebo přes evropské fondy, možnost sehnat investiční peníze na modernizaci výroby či energetické úspory. Potřebuje však mít partnera v čestném a poctivém vlastníkovi. Propuštěným zaměstnancům u muže v černých scénářích vyplatit nárokovou mzdu, pomáhat s rekvalifikací i hledáním nových pracovních míst. Nedělejme si ale iluze, že se zkušený padesátiletý ocelář mávnutím kouzelného proutku stane platnou posilou zdravotnictví nebo sociálních služeb. Nemluvě o tom, že mu leckde hrozí výrazně nižší mzda. Už proto by vláda měla být na podobné situace připraven, a ne jen obecnými řečmi a postupy. Musí se také o měli dívat na celé regiony a jejich směřování v širším kontextu. Při restrukturalizaci Moravskoslezského kraje se sice třeba mnohé povedlo, ale region dál trpí odlivem mladých. Infrastruktura ne odpovídá 21. století. Přetrvávají potíže s likvidací ekologické zátěže, životní úroveň je nízká a perspektiva zamlžená. Podobně v souvislostech je nutné hledět i na obory, jako je ocelářství. Nejde jen o to, že politici a vysocí státní úředníci podcenili situaci a včas nepřesvědčili Evropskou komisi, že převod ostravské huti z minulého na současného majitele je riskantní. Vláda země s dlouhou ocelářskou tradicí by měla být aktivnější i při formulování evropských plánů v podobně citlivých oblastech. Ozeleňování ekonomiky a dumpingový dovoz z Asie žení z evropského ocelářství bezmála odepsaný obor. Přitom jeho výrobky, zejména ty nízkoemisní, budou žádané například při rozvoj větrné energetiky, v automobilovém průmyslu nebo při modernizaci železnice. Nezapomínejme ani na poptávku po masivnější zbrojní výrobě, jež s ocelářstvím úzce souvisí. O oceli, tudíž je lze uvažovat jako o strategické komoditě, jejíž výroba si zaslouží specifickou pozornost, přinejmenším v zájmu konkurenceschopnosti Česka i celé Evropy.