Projekt Ruská občina vešel ve známost někdy koncem roku 2020. Za jeho vznikem stál o pár lidí, kteří už měli s podobnými projekty své zkušenosti. Třeba jeví týče Smilkov, někdejší koordinátor hnutí ve jménu života, které si kladlo za cíl úplný zákaz potratů v Rusku. Ještě podstatnější je ale jméno podnikatele Konstantina Malovce. Jev, a který už jako financí Jörg stál za nejedním podobným zuřivě nacionalistickým konceptem a který v roce 2014 kupříkladu finančně vypomáhal vybudování separatistických republik na východě Ukrajiny. Ruska. Občinách se dnes ujímá role jakéhosi někdejšího hnutí proti nelegální imigraci, ovšem se značkou dva tečka nula. Zmíněné předchozí hnutí v roce 2011 zakázal ruský soud jakožto extremistickou organizaci na jakožto spolek bojující na bázi etnického nacionalismu s přistěhovalci všeho druhu. Jenže když je v Kremlu po podobné nabídce poptávka, tyto spolky ožívají vždy znovu a znovu. A protože za podobným hnutím vždy v Rusku musí být nějaká ideologie. A protože jsme opravdu v Rusku, některé fenomény prostě nesmějí chybět. Jak říká socioložka z nezávislého analytického centra Sova Věra Petrovičová, dosti významnou roli tu sehrává pravoslaví. Ti lidé drží všechny náboženské svátky, jaké vůbec existují, kooperují s církví a jejími hodnostáři a společně s nimi pořádají nejrůznější akce. To ale samozřejmě není všechno. Jeden z členů Tulské buňky občiny, který si přál zůstat anonymní, přímo tvrdí občina je tu pro ruský kluky, který mají potíže. Pomáháme hlavně pravoslavným, ale pomoc neodmítneme ani jinému národu. Zřejmě ale není o co stát. Filozofie ruské občiny je vyloženě neonacistická a bude zajímavé sledovat, jak si vůči ní budou počínat ruská nejvyšší místa. Zatím to vždy bylo tak, že stát podobné organizace trpěl do chvíle, kdy jejich aktivity souzněly s potřebami úřadů. Jakmile se zájmy nacionalistických spolků a režimu začnou rozcházet, následuje jednoduše likvidace. Ostatně to se svého času týkalo třeba i ve své době velmi protežovaného a původně státem založeného mládežnického hnutí Naši, jemuž se říkalo naší. Z toho, když režim shledal, že už ho nepotřebuje, tak ho úředním výnosem jednoduše zrušil. A to nemluvíme o osudu náhle příliš autonomního Jevgenije Prigožina.