Stomilionová sbírka pro dvouletého chlapce se vzácným genetickým onemocněním. Přes 50 milionů vybraných na sbírce pomoc zasaženým tragédií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. 12 milionů na pomoc rodině obětí střelby z Klánovic. Když si člověk projde veřejné sbírky za poslední měsíce vidí, že v Česku solidarita může fungovat. Všechny vyjmenované případy vzbudil nebývalou vlnu zájmu a sounáležitosti. Sbírka pro nemocného chlapce měla na začátku stanovený zdánlivě nerealistický cíl 100 milionů. Z jeho dosažením rodina ani nepočítala a sbírka pro ni představovala podle slov otce zoufalý pokus. Nakonec se však podařilo vybrat těžko uvěřitelných 151 milionů. Tak je krátce po střelbě na Filozofické fakultě vznikly sbírky na pomoc všem, které tragédie zasáhla, a nezapomnělo se ani na rodinu s Klánovicích. Členové patřili k prvním obětem střelce. Tyto a další sbírky dobře ukazují, že v Česku vidíme Slepé skvrny systému, ve kterém žijeme. V případě nemocného dvouletého chlapce pojišťovna odmítla proplatit léčbu. Rozhodnutí, které je lidsky těžko pochopitelné, mělo u Čechů a Češek velkou odezvu a cílová částka tak byla vybrána za několik dní. Podobné případy ukazují, že jsme stále schopni určit, kdo je potřebný a kdo přitom propadává systémem. Lidé se dovedou semknout a po malých částkách se složit na sumu, která může být pro příjemce zásadní. Mnoha případech, především u pozůstalých, samozřejmě nelze mluvit o tom, že by peníze mohly na bolesti a ztrátě něco změnit, ale zároveň představují aspoň pokus, jak následující měsíce rodinám ulehčit. Jenže není možné spoléhat se pokaždé na to, že nám v případě nouze a osobních tragédií pomohou lidé, kteří se po stovkách složí na komplikovanou léčbu, speciální pomůcky nebo jenom běžný život. Ve všech vyjmenovaných případech byla štědrost a solidarita přispívajících skutečně zásadní, ale zároveň to pokaždé nemusí dopadnout takto pozitivně. A tady už je jen krok od toho, uvědomit si, že to největší oporou v případech krize by neměly být drobní dárci, ale spolehlivé veřejné instituce. Vybraných 151 milionů pro nemocného chlapce. Jeden z nejsilnějších momentů loňského roku. Ale jak je možné, že takový případ propadl sítem pojišťovny? Sbírky pro všechny, kdo přišli o členy rodiny, kdo potřebují zdravotnickou pomoc, kdo čelí nenadálé katastrofě, kdo se vzpamatovávají ze sexu lisovaného násilí, jsou nesmírně důležité. Ale jak to, že se v takových případech nelze spolehnout na nic jiného? Spisovatelka Petra Dvořáková, která je zároveň místopředsedkyní organizace Hejma CZ sdružující rodiče dětí s onkologickým onemocněním. K tomu ve své reportáži příliš málo nemocní. Pro Salon práva před rokem napsala, že ani řadě rodin onkologicky nemocných dětí se nedostane příspěvku na péči. Podle průzkumu se jedná až o 44 % případů. Těmto rodinám pak nezbývá, než se spolehnout právě na Sb.. O tom, že dárci těchto nadací bývají velkorysý, není pochyb, píše Dvořáková. Přesto nelze zvláště v dnešní době nepomyslet na křehkost celého systému. Vyvstává otázka, zda společnost, ve které se začínají sčítat narůstající ceny energií, důsledky válečného konfliktu a vysoká inflace, bude moci být i nadále tak velkorysá, aby suplovala stát tam, kde ten nechává v důsledku nezvládnuté praxe posudkového lékařství vysoce ohroženou skupinu bez pomoci. Sb. nás tak mohou naučit, že za každou vybranou částkou je řada dalších případů, které takové štěstí nemají, kterým se nedostane mediální pozornosti, jejichž aktéři na možnost sbírky vůbec nepomyslí. Sbírky jsou skvělé, ale pro všechny, kdo komplikovaný proces crowdfundingu nezahájí. Potřebujeme i funkční systematická opatření, kvalitní veřejné školství, sociální politiku, zdravotnictví. Snad nebude třeba si současné vládě složit na workshopy, aby si uvědomila, že její hlavní úlohou opravdu není vysvětlovat nám, jak se to máme ve skutečnosti dobře a že si není na co stěžovat.