Lež jako věž se zabydlela ve veřejném prostoru a nevíme si s ní rady, i když se říká, že má krátké nohy. Možná, že to byl i důvod, proč William Shakespeare napsal na konci 16. století hru marná lásky snaha. Ve hře složí na maďarský král spolu se třemi šlechtici slib, že ženy nesmějí na jeho pyrenejský dvůr, protože oni se tři roky budou postit a studovat, jenom jeden z nich byl. On mu připomene, že k nim právě jede francouzská princezna se třemi dámami. Král praví na to jsem pravda nějak zapomněl. Ten příkaz obejdeme, než se nám vymstí. Celá hra marná lásky snaha je o životě ve lži. Na valašských šlechtici přísahali, že budou mluvit pravdu, ale celou dobu lžou. Hrají si na Rusy. Nejdříve lžou sami sobě, pak francouzským dámám jenom, že se do nich opravdu zamilují. A najednou jsou v pasti, protože dokud je to hra, lhát se může. Ovšem když je to doopravdy, lhát se nedá. Společenská forma by byla porušena. Dámy ve hře se dovědí o lžích pánů a začnou hrát její hru. Hrají nepravdu, což je samozřejmě zase lež, ale hrají ve jménu pravdy. Lež se provalí, forma zvítězí a byl on prohlásí zaplatíme své sliby. Buďme věrni sobě. To je metafora i současné politiky. Hra a opravdová láska jsou něco jiného. Vyžadují jinou formu. Podobně jako kampaň jakékoliv politické strany či hnutí je hrou, na které se parta lidí domluví, ale politika je práce, tedy vyžaduje jinou formu, protože je spojena s odpovědností. Zádrhel v politice je v tom, že v živou hru mohou hrát dál jen ti, kteří prohráli. Ti, co zvítězí, když se ocitnou v Elysejském paláci nebo ve Strakově akademii, jsou maléru, protože její slova veřejnost bere doopravdy a lhát již nelze tak snadno. Náměstí, Palát či akademie vyžadují jinou formu. Od té chvíle je to na občany. Stejně jako v Shakespearově hře na francouzských dámách, které donutí na varšavských šlechtice, aby se zřekli svého lží, protože jinak je ztratí. A když budou lhát dál politici, ztratí čase moc a budou z paláce či akademie vyhnání, protože nejsou věrni sami sobě. Pokud však část lidí, tedy voličů vítězného uskupení, se těch stále se vršících další lyží nebo jí uvěří a začne si lhát sama sobě, je konec. Formální pravidla jsou narušena, protože kdo vítěze miluje a věří třeba tomu, že je možné snížit schodek rozpočtu a současně zvednout životní úroveň, místo aby mu sdělil, že mu dal hlas, protože věřil, že po volbách se bude chovat zodpovědně. Komedie kampaní se paláce či akademik mění v tragédii. To jsme viděli nedávno na Slovensku a tuto tendenci můžeme zahlédnout u ostatních sousedů i doma. Může za to rozdíl západu a střední Evropy. Západ jako dědic v románské kultury byl územím formy, kdežto střední Evropa pod vlivem východu je územím citů. V bohužel místo toho, abychom se my přiblížili západu, západ se přiblížil nám. Chci zvítězil u některých lidí nad formou i ve zprávě Evropě, což společnost ostře polarizuje. Lež to má s naší zvlášť, když i státní instituce nedodržují formu.