Nervozita, stres a strach vytvářejí nejvhodnější podmínky pro podporu populistických a extremistických stran, říkají odborníci. Za hlavní příčinu současného strachu označuje Borisi Ruzyni lékař a psycholog rychlostní společnost. Počet sdělení, které člověk donedávna nasbíral za 10 let, na nás dnes útočí každou vteřinu. Rychlost nedovoluje, aby se lidé ukotvili. Digitální revoluce rozdíl jiné myšlení. A protože matka během těhotenství z takového stavu společnosti nervózní, vystrašená, mozek dítěte to vnímá a je poškození. Dítě je zle a agresivní. Strach se šíří řetězově a vede ke k lanovému chování. Ničí kulturu dialogu. I New York NHL má z této souvislosti hovoří o regresu západních demokracií. A v téže době přišla pandemie, která snížila tempo růstu produktivity od 60. let minulého století o více než o polovinu, napsal ekonom. Ruší šarm a ve The Financial Times podle něj na vině je podnikatelské prostředí zahlcené vládními regulacemi a zadlužením, v němž se daří mega firmám, které prosperují jen díky lobbování u regulačních orgánů, likvidací konkurentů a dalšímu zadlužování místo inovacemi. Těm se vyhýbají, jsou drahé. Díky tomuto stavu majetek magnátův za 12 měsíců COVIDu vzrostl o desítky miliard, u Agrofert duo miliardy. Sociální nůžky se brutálně otevřeli. Současné vládnoucí elity selhaly a lidé se od nich odvrací. U nás dokonce kvůli tomu absurdně volí majitelé hnutí, který na tom, co lidé kritizují, vydělal zmíněné miliardy. Pokud tvůrci politiky v EU budou chtít stále něco zachraňovat, regulovat a utrácet, dosáhnou opaku, tvrdí šarm a citují. Místo toho na tom zase vidí a jen miliardáři a jejich týmy právníků. Pokud ale na vrcholu obecně platných hodnot bude stále jen peníze a zisk, atmosféra ve společnosti se nezmění. Vzrůstající chudoba i střední třídy je požene díky línému myšlení, agresivitě a ztrátě perspektivy do rukou populistů a extremistů, kteří nabízejí nesmyslné jednoduché odpovědi na složité problémy a odmítají dialog. Přesvědčení se pro ně stane víc než realita. Vidíme-li jen modrou, modrou nevnímáme. Pakliže všichni lžou, lež nevnímáme. A víra v tzv. meta politiku, která by mohla extremisty a populisty rozložit, jako se to děje s německou AfD štědrou. Jiní mají sice podobné cíle, ale přesto nechtějí být viděni vedle nich. Asi těžko se hraje zásadnější roli. Naděje je jen o odvaze k vykročení ze stereotypního myšlení, v návratu k dialogu, který nebude eliminovat druhého.