V Praze se konala minulý týden zajímavá konference o bezprostřední budoucnosti EU. Mluvili daní, politikové, komisaři, úředníci, manažeři a také výzkumníci a experti. Při pozorném poslechu z diskuse dalo vystupovat několik základních problémů, které nás kolektivně v Evropě trápí a jejich řešení nás čeká v příštím pětiletém období. Jsou to tyto jednostranná škodlivá závislost na konkrétních zemích světa, jako je Čína. Pokud jde o dostupnost a dovoz klíčových surovin, polotovarů a některých důležitých výrobků, zhoršování poměrů na světových trzích. Pokud jde o dodržování pravidel Světové obchodní organizace, technologické zaostávání v některých oborech, které postihuje zejména ta odvětví, jež jsme identifikovali jako zásadní pro naplnění Green Dealu. Nedostatek laciných zdrojů energie, zejména plynu v důsledku protiruských sankcí, což prohlubuje konkurenční nevýhodu evropského průmyslu. Slabá podpora obnovitelným zdrojům elektrické energie a jádru, posilování a propojování přenosových soustav, protože právě elektřina se stává hlavním energetickým zdrojem kontinentu. Nedostatek investic, zejména soukromého kapitálu do inovací a start-upů a odliv těchto blahodárný iniciativ do Spojených států, zaostávání v rozvoji některých digitálních technologií a umělé inteligence, přemíra regulace zavedené ve stovkách nových předpisů, která dusí evropské podniky a podvazuje jejich iniciativu. Zhoršující se demografická situace v Evropě, umocněná nedostatkem odborných pracovníků v oborech budoucnosti včetně jaderné energetiky. Každá z těchto vyjmenovaných výzev je a bude předmětem intenzivní pozornosti na mnoha úrovních. Většina se také vyskytuje v návrhu pětileté strategie EU, kterou budou mít na stole lídři sedmadvacítky příští týden. Vidíme z nich, že Evropa spoléhá především na posílení a zejména dokončení jednotného vnitřního trhu jako unikátní evropské přírody a hodnoty. A to tentokrát už velmi naléhavě. O první nástřel komplexního přístupu se pokusil v dubnu italský expremiér Enrico Letta. Koncem července bude následovat údajně velmi ambiciózní zpráva Maria Draghiho. Také italského expremiéra, zejména pak velmi váženého bývalého guvernéra Evropské centrální banky. Nad jejich recepty se pak povede vzrušená debata. Z povahy zmíněných úkolů je jasné, že se členské státy unie budou muset rychle shodnout na nových postupech, cestách a nástrojích. Jasné, že i to, že na startovní čáře zdaleka nemají stejný názor na to, které použít a kudy se dát. Vědí, že to nebude zadarmo, ale mají odlišné představy o tom, jak financovat obrovské investice do konkurenceschopnosti a souběžně do zelené transformace, protože při vší starosti o výkonnost a kvalitu evropského průmyslu nesmějí zapomínat, že globální oteplování pokračuje a že si vlády zemí EU vytyčili dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 jako závazný cíl. A na tom se nic nemění.