Podle údajů evropského statistického úřadu Eurostat obsadila ČR až poslední místo na žebříčku chudoby. Statisticky chudých je u nás necelých 12 %, což je nejméně v rámci zemí EU. Skvělou zprávu ale kazí další statistika, a to Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Podle její zprávy o stavu chudoby v Česku k onomu zhruba milionu lidí, což je pod hranicí chudoby, je nutné přičíst další 2 miliony, kteří se pohybují těsně nad ní a hrozí, že do ní mohou kdykoliv spadnout. Vzato celkem dohromady je v ČR, zemi, která je podle hrubého domácího produktu zhruba 13. a 14. nejbohatší zemí v EU, neuvěřitelných 30 % lidí, kteří nejenže nedokáže nic uspořit na stáří, ale nemohou si být ani jisti, že se druhý den probudí ve své posteli. Právě drahé a nedostupné bydlení je totiž jednou z hlavních příčin nelichotivých výsledků ze zprávy o chudobě. Řešením není vlastní byt pro každého, ani nová masivní výstavba. Řešením není vlastní byt pro každého, ani nová masivní výstavba za mnoho desítek miliard korun, jak před volbami často slibují politici. Jistou cestu ukazuje index sociálního vyloučení, který pravidelně publikuje a Agentura pro sociální začleňování. Stejně jako díky pravidelným valorizacím výrazně klesl.

Podíl skutečně chudých důchodců v případě ohrožené populace v pracovním věku jsou zásadní služby státu, počínaje dostupným příspěvkem na bydlení, rodičovským příspěvkem až po školy a školky. Druhou nohou pomoc je kvalitní školství ve všech regionech. Úprk dětí po skončení povinně odkroucených let ve škole na úřady práce není dobrou vizitkou tuzemské ekonomiky ani politiky. A konečně se musí změnit systém exekucí, který přes akce typu milostivých let zůstává rigidní a restriktivní a rozhodně nemotivuje k návratu do oficiální práce. Na prvním místě ale zůstává bydlení. Vedle příspěvků či sociálních bytů, které obce spíš chrání pro lidi potřebných profesí než pro potřebné. Je tu obrovský prostor v oblasti vztahu nájemník versus majitel bytu. Podle obou stran je přitom situace dlouhodobě vychýlená. Nájemníci nemají jistotu bydlení, trpí krátkodobými smlouvami i vysokými kaucemi. Majitelé bytu zase poukazují na fakt, že jsou bezbranní jak vůči neplatičům, tak i těm, kteří byt zdemolují nad rámec kauce. Řešení, které aktuálně navrhuje ministerstvo pro místní rozvoj, jde na půl cesty. Navrhovaný zákaz řetězení krátkodobých nájemních smluv musí jít ruku v ruce s jednodušším vystěhováním neplatičů. Tuto druhou podmínku návrh ministerstva pro místní rozvoj zatím nesplňuje. ČR se dlouhodobě pyšní nízkou nezaměstnaností. Třetinový podíl populace, která se pohybuje kolem hranice chudoby, je proto alarmující. Problém ale není jen v nedostatku příspěvku z rozpočtu, protože ty, i kdyby byly nastavené sebelépe, nemohou být dlouhodobým řešením. Tím je změna tvorby legislativy, která bude víc podporovat nižší příjmové skupiny, a to ve všech fázích života. Zatím jsme totiž byli svědky pravého opaku. Všechny daňové změny v posledních letech pomohli těm, co vydělávají nadprůměrně. A nejde jen o §. Dobré školy placené z veřejných peněz jsou soustředěny v místech, kde bydlí lidé s vyššími příjmy. To samé platí i pro kvalitní a dostupné zdravotnictví, které je rovněž hrazeno z veřejných peněz. Stoprocentní spravedlnost v realitě nikdy existovat nebude, stejně jako nebude existovat stoprocentní rovnost všech. O něco lepší distribuce zdrojů i vyváženější legislativa ale určitě možná je a pomohla by nejen v boji s chudobou, ale také růstu ekonomiky. Bohužel podobné kroky v Česku dlouhodobě nemají politickou podporu.