Lidová strana se potýká s dilematem, jak naložit se svým předsedou Marianem Jurečkou. Ten v poslední době vyvolal několik kontroverzí, s níž tou nejzávažnější bylo jeho jednání po masakru na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Jurečka nejen, že po obdržení zpráv o střelbě neukončil při vánoční večírek na svém ministerstvu, ale okolo svých kroku později mlžil. Možná přímo lhal. Vedení KDU-ČSL Jurečku podrželo, i když nebylo jednotné. Vzápětí se ale začaly v některých krajských organizacích objevovat hlasy, že by strana měla posunout na dřívější termín konání svého řádného sjezdu plánovaného nyní na říjen, na němž by bylo možné se dalším působením Jurečky v čele strany zabývat důkladněji. Pokud by ale nakonec posunutí sjezdu došlo a není by byl Jurečka nahrazen v čele strany někým jiným, nemusí to straně ke zlepšení jejího obrazu ve veřejnosti stačit. Jurečka totiž není jejím hlavním problémem. Tím je dlouhodobý pokles obliby u voličů, který mnohem více souvisí s celkovou politikou lidovců než s tím, kdo stojí v čele strany. Podle průzkumu stranických preferencí by KDU-ČSL získala ve volbách, pokud by se konaly nyní, dvě až tři % hlasů, což znamená, že by se nedostala do sněmovny, kdyby kandidovala samostatně. To křesťanské demokraty v podstatě odsuzuje k účasti v koalice spolu, a tím k závislosti na postojích ODS, nejsilnějšího uskupení koalice spolu. V té ovšem nepanuje ve vztahu k dalšímu pokračování koalice jednota, což se nedávno znovu ukázalo v debatě o tom, zda má ODS jít do nadcházejících voleb do Evropského parlamentu sama, nebo v rámci koalice spolu. Důvodem pro potíže lidovců je jejich politika. Ta se nadále soustředí na tradiční voliče, které lze ve větších počtech dnes už najít jen na jižní Moravě. Mladší voliči z větších měst lidovce téměř nevoli. Jsou pro ně stranou, která zamrzla v politické minulosti i kvůli tomu, že není schopná přilákat mladší voliče a členy. Podoba se dnes KDU-ČSL dalším dvěma dříve významným politickým stranám, komunistům a sociálním demokratům. Ty v minulých sněmovních volbách skončili mimo sněmovnu. Částečně i proto, že nedokázali oslovit mladší voliče. Se sociální demokracií mají lidovci společné ještě jedno dilema. Obě strany totiž mají na západ od nás úspěšné vzory, ale zatím nedokázaly jejich zkušenosti využít. Křesťansko-demokratické strany jsou přitom silnými politickými stranami v Rakousku, Německu nebo ve Španělsku. Lze samozřejmě argumentovat, že všechny země, kde jsou tyto strany silné, mají mnohem větší počet praktikujících katolíků než ČR. Jenže si nelze nevšimnout, že zároveň nabízejí mnohem modernější verze křesťansko-demokratické politiky. Nebojí se témat, jako je manželství pro všechny? Ne, mluví neustále o tradiční rodině a tradičních hodnotách. Jsou jasně proevropské, nekoketují s nacionalismem a populismem. To se o české lidové straně nedá říct. K tomu, aby snad ještě zvrátil a svůj propad u voličů, který souvisí s demografií, by tedy potřebovala mnohem víc než jen výměnu v postu předsedy. Potřebovala by modernizovat svůj program a přestat působit jako politický subjekt, který názorově uvázl v minulosti, a oslovit tak mladší lidi. Není ovšem jisté, že na takovou transformaci má strana sílu a personální vybavení. Politiků, kteří by byli otevření modernějšímu pojetí, příliš mnoho nemá. A i kdyby někoho takového našla a postavil do svého čela, bude takový politik narážet na setrvačnost lidoveckých politiků v nižších patrech strany. Lidovcům tak zřejmě nezbývá než se držet koalice spolu a doufat, že v ODS nezvítězí křídlo, které se chce vydat samostatnou cestou.