Není žádným tajemstvím, že jednotná kandidátka hnutí spolu do eurovoleb se rodila v těžkých bolestech a za cenu někdy až křečovitých kompromisů a také za permanentního zpochybňování, zda vůbec má vzniknout. Tím spíše pak byly volby do Evropského parlamentu vnímány jako zásadní zkouška životaschopnosti spojenectví ODS, TOP 09 a lidové strany. Z tohoto pohledu se výsledek koalice spolu, která zaostala za vítězným hnutím ANO se snesitelnou ztrátou čtyř procentních bodů, jeví jako potvrzení smysluplnosti projektu Petra Fialy. O to pozoruhodnější, že samotná Fialova vláda vychází se sociologických průzkumů jako nejméně důvěryhodná v polistopadové historii. Jak ale připomínají politologové, nejlepším průzkumem jsou volby. Kritici jednotné kandidátky spolu poukazovali na rozdílné postoje k EU mezi ODS a oběma menšími stranami. Například co se týče takových témat, jako je zavedení eura nebo přístup k zelené politice. Samotní voliči ale v eurovolbách dali najevo benevolenci k takové různorodosti už jen tím, že koalici spolu pasovali na druhou nejsilnější formaci. Ta jejich kandidátkách ani neproběhla obávaná kroužkovací bitva, a když voliči už kroužkovali, tak většinu preferenčních hlasů poslali dvěma názorově nejvíce vzdáleným lídrům Luďku Niedermayerovi a Alexandru Vondrovi. To jen napovídá, že většinu příznivců koalice spolu nemusí odrazovat vize Petra Fialy, kterou znovu připomněl v jednom z povolebních rozhovorů s tím, že spolu spojuje tři strany, které reprezentují konzervativní, liberální a křesťansko-demokratický proud, tak vlastně nabízí voličům jednu politickou sílu, která třeba v jiných zemích bývá spojena do jedné politické strany. Představa vzniku jedné silné středopravicové strany se svébytnými frakcemi je ovšem u nás hudbou vzdálené a možná nedosažitelné budoucnosti. Mezi občanskými demokraty se spíš objevují zatím spíš menšinové názory, že ODS by měla hodit přes palubu preferenčně chřadnoucí lidovce a TOP 09 a bez těchto koulí na noze táhnout za půldruhého roku do voleb s cílem vzkřísit zašlou slávu ODS coby nejsilnější strany v zemi. Problematická už jen představa, že samotná ODS může utěšeně zmohutnět v narůstající konkurenci populistů a extrémních radikálních proudů. Právě uplynulé volby ukázaly, že i strany krajní pravice a levice u nás začínají objevovat kouzlo volebních koalic se šancí na koncentraci voličských hlasů. A dvě z nich přitom teď solidně uspěli. Za této situace by bylo jen příznakem ztráty pudu sebezáchovy, kdyby se už zavedená, volebními boji otřískaná trojkoalice spolu vydala opačným směrem k rozpadu. Někteří pozorovatelé a glos a senátoři spatřují už v samotné euro volební prohře formace spolu a chabému výsledku zbytku pěti koalice předzvěst neodvratného návratu Andreje Babiše k moci. A v jejich úvahách je jistě hodně realismu. Tím spíš by ale mělo smysl, aby přetrvala koalice z obalů a příštích sněmovních volbách dokázala posbírat rozhlasu i pro vytvoření sjednocené a silné opozice, kterou bychom v čase triumfu populismu a autoritářství potřebovali jako sůl.