Slovenská společnost je po pokusu o atentát na premiéra Fica v šoku, podobně jako byla česká společnost v šoku po masové střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde její student zastřelil 14 lidí a 20 zranil. Obě události vyvolaly vlnu emocí a s nimi související potřebu najít viníka hrůzného a dosud nepředstavitelného činu. Takové události většinou nemají jednu jasnou příčinu, ale obě byly evidentně důsledkem polarizace společnosti a růstu napětí ve společnosti. Zda se Slovensko po tomto šoku vydá hledat smír ve společnosti, nebo naopak zvolí cestu stupňování nenávisti nebo dokonce občanské války? Je těžké předvídat. Některá prohlášení slovenských vládních politiků vzbuzují hrůzu. Rozdíl mezi oběma událostmi ale spočívá v informování veřejnosti. Slovenská policie, lépe řečeno ochranka premiéra Fica, byla v prvních chvílích natolik v šoku, že nedokázala nejen ochránit premiéra, ale ani zabránit novinářům v šíření informací, fotografií a videí z místa činu. Česká policie dokázala při svém zásahu, na který panují různé názory, víceméně udržet pod kontrolou tok informací směrem k veřejnosti. Výsledkem je, že o střelci z Handlové jsme se nedozvěděli, jak se jmenuje. Viděli jsme, jak vypadá. Dozvěděli jsme se, co dělá teď a co dělal dříve, co všechno napsal a zveřejnil, co dělal za komunismu, s kým se kamarádil, informace o tom, jaké měl názory a jaký byl asi jeho motiv, jsou často dosti protichůdné, takže na seriózní zhodnocení si budeme muset počkat. U nás policejní zásah sice dosud vyšetřen nebyl, ale na rozhodujících místech okamžitě po střelbě převládl názor, že o hrůzných událostech a o hromadném vrahovi nesmíme vědět skoro nic. Údajně proto, aby nebyl realizován a jiní potencionální pachatele dostali chuť ho napodobit. O motivu činu nemáme žádné informace. Většina médií je s tímto přístupem evidentně smířen anebo ho dokonce podporuje. Zajímavé je, že tatáž média o slovenském střelci bez zábran zveřejňovala všechno, co ze Slovenska přišlo. Zatímco slovenská společnost bude vědět o okolnostech pokusu o atentát na svého premiéra celkem dost. I když rozhodně ne všechno. Česká společnost neví o okolnostech hromadné vraždy skoro nic. O samotném vrahovi jsme se dozvěděli snad jen to, že nebyl úředně uznán za psychicky vyšinutého. Samozřejmě je to dáno i tím, že střelec z Filozofické fakulty zemřel a nemohl tedy v rámci vyšetřování nebo před soudem motivy svého hrůzného činu objasnit. Slovenský přístup samozřejmě vyvolává ve společnosti nejrůznější a často zcela nepřijatelné emoce. Pokud se ale podaří vytřídit úmyslně vypouštěné dezinformace, bude šance zjistit, co bylo příčinou atentátníkova jednání, a tedy se svým způsobem z toho, co se stalo, poučit. Český přístup naproti tomu chce přinutit společnost, aby na hrůzný čin zapomněla. Lépe řečeno, aby ho ze své kolektivní paměti vytěsnila. Jakoby se nikdy nestalo. Není těžké odpovědět na otázku, zda k nápravě atmosféry ve společnosti vede spíše snaha poznávat, nebo spíše snaha zapomínat. Myslet si, že znemožněním pochopení, co k tragické události vedlo, zabráníme jejímu opakování, je v každém případě dost pošetilé.