Svět už není založen na soupeření západu a východu, ale na soupeření demokracie s různými druhy autokracie, řekl český prezident Pavel v sobotu při zahájení zasedání vojenského výboru NATO v Praze. Fenoménem doby je skutečně ochota nemalé části veřejnosti naslouchat silným autoritativním vůdcům a nechat se jimi vést, ať už jejich politika sleduje jakékoli cíle. Lidé těmto politikům bezmezně věří, pokládají je za ochránce a jsou ochotni prominout jakákoli pochybení včetně jejich problémů se zákonem. Nejobdivovanějším politikem se silně autoritářskými sklony je samozřejmě Donald Trump, který má řadu obdivovatelů i u nás, ale podobných charismatických autoritářských lídrů je v zemích, které byly nebo stále ještě jsou pokládány za demokratické. Více. Příkladem může být třeba turecký prezident Erdogan, izraelský premiér Netanjahu, v Evropě maďarský premiér Orbán nebo jeho slovenský kolega Fico. I my máme svoji proti ostatním naštěstí trochu soft verzi takového charismatického politika v Andreji Babišovi. Přitažlivost těchto politiků není dána jejich reálnými výsledky, byť některým nelze určité úspěchy upřít. Víra voličů v jejich schopnosti má většinou i racionální kořeny. Voliči Donalda Trumpa věří jeho tvrzením, že kdyby on byl prezidentem, nebyla by ani válka na Ukrajině, ani v Gaze. Zatímco podle politologických pouček voliči vybírají politika podle toho, zda jeho program slibuje hájit jejich zájmy. Občané volí populistické a autokratické politiky, kteří mají ve skutečnosti zájmy zcela protichůdné těm jejich. Andreje Babiše volí chudší část populace, která jde o něco úplně jiného. Než jsou důvody, proč šel největších českých velkostatkář do politiky? Dřívější předpoklady pro úspěch politice osobní integrita, pravdomluvnost nebo dokonce charakter nehrají žádnou roli. Největší požadovanou kvalifikaci je dnes, kdy argumenty byly nahrazeny dojmy charisma a přesvědčivosti. Tito politici nenabízejí řešení konkrétních problémů. Svůj program staví na obraně jimi prosazovaných hodnot, což bývá většinou národ jako nejvyšší hodnota, často náboženství a s ním spojené boje proti potratům nebo manželství homosexuálů. Všude pak bezpečnost, nejčastěji v podobě obrany proti cizincům a migrantům, tak rozdmýchávají kulturní války, které slibují nemalé části populace nalézt to, po čem je dnes taková poptávka, a to je identita. Populisté samozřejmě využívají nedůvěru veřejnosti k elitám. Mají jednoduchou odpověď na všechny komplikované otázky a rovnou ukazují na ty, kteří jsou podle nich za dnešní krizi odpovědí. Základ jejich úspěchu spočívá ve schopnosti mobilizovat své příznivce tvrzením, že právě v tuto chvíli jde o všechno. Demokratické strany hledají obranu proti autokratickým a populistickým politikům obtížně. Snaží se apelovat na rozum a poukazovat na nepravdivá tvrzení populistů. Měly by ale umět vystoupit ze svých ideologických bublin a zamyslet se i na důvody, které veřejnost do náruče populistických vůdců nahánějí. Je třeba otázkou, zda liberálové nespoléhají příliš na ekonomické ukazatele a neopomíjejí méně racionální stránky lidské povahy. Ty mohou být současné zmatené společnosti, která odvrhla jedno jediné společné vidění světa, silnější, než jsme ochotni si připustit.