Některé životní příběhy se musely odehrát, protože v románu by tomu nikdo nevěřil. Platí to i pro osud Alexandra Frýda, oběť nacismu i komunismu, exulanta a celoživotního přesvědčeného Čechoslováka. Prof. Fritz zemřel v neděli ve věku 97 let. Jak sám rád vyprávěl, jako chlapci ho nejvíc bavil fotbal. Slavný hráč se z něj ale nestal už jen proto, že svůj čas musel dělit mezi kopanou, běžnou školu a také náboženskou školu pro ortodoxní židovské chlapce v Žilině. Právě tam se v roce 1925 narodil do zbožné rodiny, původně Židů z Podkarpatské Rusi. I jeho osud zásadně ovlivnilo rozpínání německého nacismu a vznik Slovenského štátu. K neskutečným scénám jeho života patřilo i krátké setkání s prezidentem Tisem, který mladému vězni určenému k likvidaci záhadně sdělil, že se v životě neztratí. Sám. Frýd prošel několika koncentračními tábory. V poslední fázi ho zachránila chudá slovenská rodina, která ho ukryla i za cenu velkého rizika. Jeho rodiče takové štěstí neměli. Po válce se Alexander Fried rozhodl studovat a žít v Praze. Na rozdíl od mnoha generačních souputníků ale ani v nejmenším nepropadl marxismu. Když se o něj začala zajímat StB, rozhodl se pro útěk. Následoval přechod přes hranice, který připomínal filmovou scénu. Skupina se nečekaně zdržela kvůli hádce převaděčů a také čekání na dodatečně připojeného člena. Byl jím bývalý filmový podnikatel Miloš Havel. Zatímco ten se usadil v Mnichově, Frýd pokračoval ve studiu historie ve Vídni. Ještě po letech věčně vzpomínal na svého učitele Huga Hanče, pro změnu německého benediktýn a pocházejícího z Teplic. Hanč Frýda šokoval, když mu navrhl, aby se zabýval kariérou rakouského politika Tomáše Garrigue Masaryka. Alexander Fried se začal na Masaryka dívat novými očima a napsal o něm nejen svou dizertaci. Masaryka považoval za nedoceněnou postavu, jako klíč k jeho osobnosti používal pojem druhé stojí narušovatel klidu. Zabýval se také osobností France Kafky nebo ruským myšlením. Ve vztahu k Rusku byl pod velkým vlivem T. G. Masaryka velmi obezřetný. Postupně žil v řadě zemí, například Belgii, Kanadě, Izraeli, také v Německu, kde prožil konec života. Mimo jiné proto, že se v 90 ještě jednou oženil s německou lékařkou. Jeho vztah k Německu se v průběhu života měnil. Uznával, že Němci po válce provedli obdivuhodný obrat ve svém smýšlení. S určitým pobavením pozoroval dva rysy tamního života to, jak se vše dělá s obrovskou vervou a důsledností, a také nečekanou kolektivnost tamní debaty, kterou vnímal spíše kriticky. Zatímco ale jeho zážitky a názory lidi v Německu zajímaly, mrzelo ho, že v Česku tomu tak nebylo. Byl rád, že bydlí v Bavorsku u českých hranic. Do Čech se neustále vracel a za své další domovy pokládal Prahu a Mariánské Lázně. Prof. Fried byl jedním z posledních svědků události 20. století, pozoruhodnou a pozapomenutou postavou české emigrace a také jedním z posledních přesvědčených Čechoslováků své generace. Třeba u nás jednou vyjdou aspoň jeho vzpomínky, které před lety napsal na přímou zakázku, a tedy příznačně německy.