Benjamin Netanjahu připomíná postavu z počítačové hry, které má prokličkovat mezi nejrůznějšími nebezpečnými a dospět do cíle. Nevíme, co leží na konci dráhy, ale ani to, která z překážek tuto cestu ukončí. Pravděpodobné je, že tento okamžik ještě nenastal. Netanjahu teď musí prokličkovat mezi zlobou části společnosti a tlakem svých koaličních partnerů. Tím, že o několik týdnů odsunul jednání o nejspornější otázce vládní agendy, získal čas. Čistě technicky vzato je teď klíčovou otázkou, co během tohoto timeoutu bude dělat. Jedna z možností je, že pouze odkládá okamžik, kdy vyjede z dráhy, protože tuto zatáčku už nelze projet. Druhá varianta je, že neztratil nic z těch schopností, které z něj udělali nejdéle vládnoucího premiéra v dějinách Izraele. Pokud totiž Netanjahu něco umí, pak je to dostává se z nejrůznějších šlamastyk vytlačovat nepohodlné lidi, stavět nepřátele proti sobě, uplácet je nebo obelhávat a také chlácholit své příznivce. Na pomoc mu může přijít i náhoda nebo nějaký bezpečnostní incident. Bude zajímavé pozorovat, s čím on sám přijde. Jeho výchozí situace není dobrá. Má sice vládní koalici, ale současně by podle průzkumů jeho Likud poprvé po dlouhé době dostal méně než 30 křesel. Nemůže tedy v žádném případě riskovat předčasné volby. Ovšem i ti, kteří ho teď přitlačili ke zdi, totiž zástupci strany náboženský sionismus vědí, že příště by už nemuseli zas tak dobře uspět. Anebo by při příštím sestavování vlády nemusely být pro vítěze voleb potřeba. I oni riskují, že prohospodaří svou šanci. Izraelští komentátoři vidí rozdíl v přístupu rafinovanějšího obec zalila s Modričem a prchlivého i Tamara bank Věra. Netanjahu tedy ulevil tlaku na sebe tím, že projednání justiční reformy odložil, ale zavázal se náboženskému sionismu, že na příští schůzi parlamentu v květnu bude pokračovat. Pokud se do té doby něco nestane i tam. A Robben, kde si hrozbou odchodu z koalice vydobyl přesun pravomoci nad národní gardou, která dosud patřila pod pohraniční policii. Tato garda je určená k potírání násilných protestů, přičemž se mlčky předpokládá, že půjde o incidenty v arabských městech nebo ve městech smíšených, kde vloni došlo k bezprecedentnímu násilnostem. Právě tyto události vedly některé vystrašené Izraelce k volbě strany náboženský sionismus, aniž by sdílel jeho ideologii. Jenže národní garda v rukou fanatického bank vyhraje. Možná cestou, jak vyvolat nějaký problém, a to takového kalibru, který může být i pro Netanjahua osudným anebo může nadlouho poškodit izraelskou politiku i židovskou arabské soužití. Je to tady. Možná další vynucená chyba Benjamina Netanjahua poté, co před pár dny odvolal ministra obrany John Galan. Ta. Jeden izraelský novinář to přirovnal k momentu, kdy prezident Nixon odvolal zvláštního vyšetřovatele aféry Watergate a Bolt a Coxe a tím zpečetil svůj pád ještě předtím, než k němu došlo. Netanjahu ale zatím nepadá, jen sestupuje níž. A tento sestup může být ještě docela dlouhý. Už teď se ale dá říci, že utrpěl možná největší prohru svého života. Rád se prezentoval jako muž, který do Izraele přinesl bezpečnost, prosperitu prostřednictvím rozvoje hi-tech průmyslu navázal vztahy s několika arabskými zeměmi. Cenou, kterou bude muset za setrvání u moci zaplatit, bude pravděpodobně poškození všeho, co chtěl, aby bylo jeho odkazem v budoucích učebnicích dějepisu.