Události loňského podzimu zůstanou v paměti Íránců navždy spojeny se jménem Mach si džíny a miléniové. Po roce už víme, že ji smrt nezažehla. Revoluci, která by režim svrhla. Dá se ale říci, že nezměnila vůbec nic. Při pohledu na dění v Íránu v době ročního výročí smrti Mach si a minusové se paradoxně dá tvrdit obojí. Na jednu stranu režim obnovil své sebevědomí, protože se mu podařilo vzpouru potlačit, současně je očividně nadále vystrašený. V posledních dnech bylo v ulicích větších měst přítomno neobvyklé množství příslušníků bezpečnostních složek včetně protiteroristických jednotek. Šlo za více než 40 let trvání režimu svou dlouhověkostí překonal ten náš předlistopadový o nejvážnější výzvu. Vzpoura společnosti trvala měsíce. Navzdory silným represím včetně věznění a násilí páchaného na zatčených demonstrantech. Nakonec režim převládl. Systém islámské republiky přetrval proto, že na rozdíl od toho našeho na konci 80. let není ve stavu rozkladu. U moci jsou z velké části lidé ve středním věku. Často se jedná o příslušníky bezpečnostních složek, zejména revolučních gard, které stále více prosakují celým mocenským systémem. Druhý důvod souvisí s faktem, že společenská vzpoura byla sice veliká, ale postrádala koordinaci vedení, jasný směr, cosi jako ideologii. Vzpoura bez vůdců proti organizovanému režimu nemá šanci, pokud režim zůstává jednotný. Znamená to tedy, že se nezměnilo vůbec nic. Islámská republika je nepochybně mnohem bdělejší. Ví, že dříve nebo později se objeví další revolta. Za poslední rok se v ulicích měst objevilo mnoho kamer vybavených schopností rozpoznávat tváře. Zdánlivě jde o opatření proti tomu, co stálo na počátku nepokojů, tedy sledování žen, které odmítají nosit hidžáb nebo čádor. Jenže politická zřízení, jako je to v Íránu, se snaží učit u pokročilejších, jako je třeba Čínská lidová republika, a jde vlastně o pokus zabránit jakémukoliv většímu pokusu o projevy veřejné nespokojenosti. Vstupujeme do éry high-tech diktatur. V případě Íránu to znamená čekat na vnitřní rozklad režimu, který oslabí jeho vůli trvat i za cenu nasazení obrovského represivního úsilí. Příštím přelomem by mohla být smrt nejvyššího duchovního vůdce Chameneího a neúspěšný pokus ho nahradit podobně efektivní figurou. Poslední revoluce tedy jakoby skončila. Jejím symbolickým koncem by mohlo být několik měsíců staré vlastně nové zpřísněné nařízení o nošení hidžábu. Zatím však také v Íránu přetrval zvyk odvážnější žen chodit oblékané, jak ony chtějí. BBC tvrdí, že západní diplomaté odhadují počet nezahalených žen na 20 %. Podle jiných tvrzení je to v zámožnějších čtvrtích vzdělanějších vrstev ještě o poznání více. Mravnostní policie se zatím drží zpátky. Zatím nejčastěji odmítají hidžáby mladší ženy. Podle lidí z místa už nejde ani tak o rozdíl mezi městem a venkovem jako dříve, ale spíše generacemi. Už během loňské vzpoury zejména mladší ženy projevovali velkou odvahu a říkali, že než žít život, jaký pro ně plánuje vláda, raději zemřou při protestech. Protesty ustaly, ale část dívek nadále riskuje zatčení nebo cokoli, co by je čekalo ve vězení, než by se podřídili. Tato generace bude stále početnější.