Ve vypjaté předvolební kampani před posledními sněmovními volbami se vládní a opoziční strany nemohly shodnout absolutně na ničem s jednou výjimkou, a to byla podpora školství. Tehdejší premiér Andrej Babiš a jeho ministr školství Robert Plaga nasměrovali nemalé peníze do regionálního školství. Platy učitelů na základní a střední škole už přestaly být ostudné. Tehdejší opozice se nejen přihlásila k vládní masivní podpoře regionálního školství, Alena slibovala ještě mnohé další. Zdálo se, že to nemůže nevyjít. Po volbách se předsedou vlády stal vysokoškolský učitel Petr Fiala, ministrem školství pak další učitel Petr Gazdík. Učitelé, studenti i jejich rodiče vyhlíželi lepší příští a těšili se na slibovanou vzdělanostní společnost bez chaotického konání předchozí vlády. Jaký je výsledek neustále výměny ministrů školství naprosté pro hospodaření veřejné podpory, pro modernizaci školství. A v pondělí to celé asi orazí stávka škol. Kde se stala chyba v předvolebním populismu a povolebním amatérismu. Dobře se to dá vysvětlit třeba na hrdém slibu vládní koalice z programového prohlášení, že pedagogičtí pracovníci dostanou alespoň 130 % průměrné mzdy. Nikdo se ale nezamýšlel nad tím k té na to potřebné miliardy vzít. Takže v předepsaném aktuálním vládním prohlášení to nebylo už 130 % průměrné mzdy pro všechny pedagogické pracovníky, ale jen pro učitele. I to bylo dost drahé, takže se vymyslelo, že to bude se počítat s dva roky starých platů a zároveň se pokusí co nejvíce ušetřit na dalším školském personálu, bez kterých ale žádná škola nemůže dobře fungovat. Snadno a rychle tak stát tímto politikaření přišel o důvěru učitelů, ať jdou do stávky věčně. Pravděpodobně nejde ani tak o jejich platy, ale o celkový amatérismus při řízení resortu. Kde už dávno není Gazdík, není tam už také ani Vladimír Balaš. Aktuálně úřad řídí Mikuláš Bek, ale i pod ním se křeslo začíná docela opat. Není těžké pochopit, proč i velmi dobře studující základ o školáci mají problém se z devítky nyní dostat na slušnou střední školu. A až pod tlakem veřejnosti ministerstvo mění obstarožní pravidla přijímacích zkoušek. Podíl veřejných financí na vysoké školství vůči HDP se propadl hluboko pod unijní úroveň a mnohé chudší filozofické fakulty už stávkují. A nyní došlo i na delší dobu preferované regionální školství. Nezaplatitelný slib o 130 % průměrné mzdy pro učitele musí být z politických marketingových důvodů zjevně zachován, ale důsledkem je například snížení maximálního počtu hodin výuky financovaných ze státního rozpočtu. Tedy v překladu bude méně vzdělaných, tří seminářů či podpory nadaných žáků. To je naprostý nerozum a jedna z velkých pobídek pro masivní účast škol ve stávce. Krize ve školství je důležitá ještě z jednoho důvodu. Dokonale ukazuje, jak hloupá je představa mnohých politiků, že se ořežou rozpočty jednotlivých ministerstev. Všem se trochu ubere, nic moc nezmění, ale zároveň se ušetří. To bez promyšleného reformního plánu ale skoro nikdy nefunguje. Je možné ještě trochu ubrat kuchařkám ze msty? Ne. Je možné vyhodit psychologa, kterého pro studenty potřebujete? Ne. Je možné nafouknout třídu do počtu jako za normalizace? Ne, respektive na vše můžete odpovědět ano, pár měsíců to může fungovat, ale pak se vše zhroutí a náprava často finančně násobně převýší plánované úspory. Škoda, že si tuto elementární pravdu musíme připomínat zrovna na příkladu školství, o kterém jsme si ještě nedávno mysleli, že je celospolečenskou prioritou.