Odhalení pamětní desky paní prof. Růženy Vackové na budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je příležitostí opět připomenout její význam pro českou vzdělanost i pro nás, kteří zapomínáme, že na rozdíl od pouhé účinnosti její součástí mravní dimenze učení omezené jen na přípravu na výkon zaměstnání a na získání výhod na pracovním trhu produkuje lidi jako prostředky k účelům, které stanovují jiní a do kterých nemohou a nemají co mluvit. Tak je tomu zejména ve velkých korporacích a v autoritářských státech. Avšak ve společnostech založených na mravních základech, jak již upozornil i Manuel Santos, má platit, že se k člověku nepřistupuje jako k pouhému prostředku, ale právě jako k účelu. A také člověk má rozumět sám sobě jako účelu, k čemuž ovšem musí být vychováván a vzděláván. Teprve potom získá schopnost nenechat se sebou manipulovat či zacházet jako s nástrojem a bojuje za právo spolurozhodovat o společných účely. Právě v tom tkví hlavní poslání humanitních věd pro demokratickou společnost vzdělávat, lidskosti. Naplnit toto poslání však dokáží jenom učitelé, kteří na místo aby se nechali vláčet dobovými ideologickými móda, mi spíše odhalují předpoklady a cíle, které tyto módy sledují a kteří jsou schopni postavit se většinovému mínění i proti systému. Jestliže nese prvky nelidskosti, tak se stávají pro studenty mravní autoritou. Růžena Vacková jako druhá doc. na Karlově univerzitě se jí stala již před válkou tím, že dokázala prolomit bariéru, která bránila, že nám působit na akademické půdě. Za války byla za účast v odboji proti nacismu zatčena a odsouzena k trestu smrti, před nímž i zachránilo Pražské povstání. Mnohé ztratila, ale nalezla víru, která jí ukázala další cestu životem. Za krátkou dobu relativní svobody dokázala připravit na povolání řadu vynikajících historiků umění, v domácích kroužcích pak nasměrovat věřící mladé lidi k tomu, čemu sama věřila a jako jediná z profesorů manifestovala se studenty 25. února v průvodu na Hrad. S mimořádnou erudicí zprostředkovávala posluchačů poznání kulturních hodnot a svou osobností byla jejich mravním vzorem. V roce 1952 byla odsouzena na 15 let vězení, kde když dozorci nedávali pozor, pokračovala mezi trestankyněmi ve vzdělávací činnosti. Žádat o milost odmítala, a tak si odseděla celý trest. V 68. roce se angažovala v organizaci politických vězňů K2 131. V době normalizační pořádala z bytové semináře a mezi prvními podepsala Chartu 77. Nechyběla ani na pohřbu svého přítele, filozofa Jana Patočky. Zůstala svobodná a bezdětná, ale prožila život plný obdivu. Zemřela v prosinci 1982, nyní více než 40 let po jejím odchodu. V Praze na Smíchově, kde žila po návratu z vězení, se buduje nová čtvrť s ulicí, která ponese její jméno. A jak bylo řečeno, na budově, kde působila, bude pamětní deska Růženy Vackové připomínat studentů a profesorů, jaké je jejich pravé poslání. Třeba si toho všimnou alespoň někteří.