Názory a argumenty

Daniel Kroupa: Boje o státní rozpočet

Názory a argumenty

Daniel Kroupa: Boje o státní rozpočet
Peníze

Plus

Projednávání státního rozpočtu v prvním svobodně zvoleném parlamentu po sametové revoluci probíhalo hladce. Až příliš. Do diskuse se nikdo moc nehrnul a tak se přihlásil rozvážný Jan Sokol a vysvětlil poněkud zmateným poslancům, že rozpočet patří k nejdůležitějším politickým tématům a že v zavedených demokraciích bývá předmětem vášnivých sporů.
Daniel Kroupa

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.
  • Projednávání státního rozpočtu v prvním svobodně zvoleném parlamentu po sametové revoluci probíhalo hladce až příliš. Do diskuse se nikdo moc příliš nehrnul, a tak se přihlásil rozvážný Jan Sokol a vysvětlil poněkud zmateným poslancům, že rozpočet patří k nejdůležitějším politickým tématům a že v zavedených demokraciích bývá předmětem vášnivých sporů. Málokdo chápal proč, protože všichni měli před sebou balík papírů popsaných nesrozumitelnými čísly, z nichž nebylo možné vyčíst, z čeho se vlastně týkají, a tak se o nich žádná vášnivá diskuse nevedla. A rozpočet se prostě schválil tak, jak byl předložen. Trvalo pár let, než Ministerstvo financí přijalo metodiku zpracování státního rozpočtu, která umožňovala poslancům pochopit nejen strukturu příjmů a výdajů, ale i jednotlivých kapitolách konkrétně kdo a kolik dostane. A začali planou vášně. Členové parlamentu si uvědomili svou moc rozhodovat o přesunech milionů z důležitých položek, které předtím pracně dohodl ministr financí s příslušnými resorty, na marné stavby plaveckých areálů v místě bydliště příslušného zastupitele. To budou rodáci koukat, co pro ně pan poslanec v té Praze vybojoval. Ze závěrečného hlasování odcházel ministr zoufalí z toho, že nebude mít peníze na nezbytné věci a že se bude plýtvat na něco, co se nikdy nedostaví. Tehdy za ním přišel předseda rozpočtového výboru s nabídkou, kterou nemohl odmítnout. Když v příštím rozpočtu vyčlení stranou dostatečně opulentní částku, ze které se budou uspokojovat poslanecké choutky. Zaručí mu, že se nebudou konat žádné přesuny mezi kapitolami. Tak se zrodilo ono pověstné porcování medvěda. Rozpočtový výbor se stal nejdůležitějším z výborů a jeho předseda mocným adresátem poslaneckých žádostí. Každý, kdo chtěl v parlamentu přihrát malou domů, se s ním musel s čepicí v ruce domluvit. Nakonec všichni zúčastnění byli spokojeni, že republika přece jenom učinila pokrok v rozpočtové odpovědnosti. Trvalo pár let, než tento fungující systém narušil i novináři, kteří pochopili, že se vlastně jedná o obyčejné plýtvání veřejnými prostředky a učinili z toho veřejný skandál. Porcování medvěda skončilo a páni poslanci se se svými suplikami museli ponižovat před ministerskými úředníky, aby je přesvědčili o nutnosti zařadit do rozpočtu dotaci do její horní dolní. Ne že by nemohli i nadále podávat své pozměňovací návrhy, musely však o nich přesvědčit nadpoloviční většinu, což bývalo a bývá velmi nesnadné, zvláště v době ostrého střetnutí mezi vládní koalicí a opozicí, která ostřížím zrakem hlídá každou podezřelou změnu. Mohli bychom se tedy radovat, že státní rozpočet je zpracován srozumitelně nejen pro politiky, ale pro každého gramotného občana. A také že se konečně stal jedním z nejdůležitějších zákonů, v němž se odrážejí politické priority demokraticky zvolené vládní většiny. Kdyby kdyby převážná část toho, co vybereme na daních, nešla na mandatorní výdaje a vláda si na ty své priority nemusela půjčovat.

Více z pořadu