10 hodin, téměř 11 minut. V našem karlovarském studiu už je vše připraveno na dopolední rozhovor. Slovo má Pavlína Kyselová.

Děkuji za slovo. A já už teď vítám ve studiu rádia vašeho kraje dvě dámy, a to Miloši Kobesovou, kurátorka sbírek města Ostrov a rovněž autorku výstavy zapomenutá krása zapomenuté porcelánky. A také Zuzanu železnou, členku předsednictva spolku přátel města Ostrova, která má na starosti evidenci porcelánu. Fajfr u nás, Löwenstein šla Canberry. A právě o této porcelánce a bude i dnešní rozhovor. Já vás zdravím, dámy, pěkný den. Dobrý den. Dobrý den. Tak pojďme si úplně na začátek trochu porcelánku představitel, povědět si o její historii. Tak koho poprosím? Pojďme na to.

Tak já třeba začnu. Ostrovská porcelánka vlastně vznikla 17 v 70. letech 19. století. A to byla doba, kdy sílil zájem o porcelánové nádobí, které se stalo běžným vybavením domácnosti a bylo již vyráběny sériově. To vedlo vlastně dva podnikatele Josefa Pfeiffera se rybář a Ludwig ale vyšla jedna z Hroznětína k rozhodnutí založit ostrově, který se tehdy jmenoval, ještě šla Cannes v porcelánku. Výhodným předpokladem pro zahájení výroby byla blízko železniční tratě. Těžili se tam suroviny, suroviny byly, dostatek vody a co bylo důležité, především dostatek pracovních sil. Jako veřejná obchodní společnost byla porcelánka zapsána k prvnímu lednu 1874. Na svém počátku vyráběla běžný i luxusní jít o ní i nápojový porcelán a později třeba také hotelový porcelán nebo dětské nádobíčko. Velkou konkurenci představovali další porcelánky, které vznikaly již od roku 1792 v blízkém okolí. V rozhodujícím obdobím a takovým nejslavnějším období byla doba, kdy převzali vedení firmy synové obou původních majitelů, to znamená Josef Eichler mladší a rudou Löwenstein. To bylo po roce 1901. A tito dva pánové zmodernizovali provoz a rozšířili výrobu, protože vlastně Josefa, jak to mladší, získal zkušenosti v oblasti porcelánového průmyslu ve Vídni a rudou. Löwenstein vedl obchodní a finanční stránku výroby. Ve 20. letech minulého století měla porcelánka kolem 300 zaměstnanců a od roku 1926 byl porcelán známý pod značkou pulz, což je zkratka Fajfra. U nás Löwenstein šla ke dnu. V těžištěm výroby se stal kvalitní užitkový porcelán, opět běžný i luxusní dekorativní porcelán, ale také třeba vadný porcelán značky diamant a porcelánová plastika. Obchodní zastoupení měla porcelánka například v Berlíně, Hamburku, Bruselu, vyvážela do Francie, Itálie, Rakouska a Spojených států, také třeba Iráku, Egypta a dodávala také do předních obchodních domů u nás i v zahraničí. Třeba obchodní dům n. S. Wallis ve Vídni a v Londýně, Karel diamant v Praze nebo Hosnedl skleněný palác Karlových Varech. Porcelánka navázala spolupráci s prestižní porcelánovou manufakturu Josefa Beka ve víně a ta spolupracovala s vídeňskou uměleckoprůmyslovou školou, kde působil architekt Josef Hoffmann a Koloman Moser, pozdější zakladatelé uměleckého sdružení Wienerberger. Čtete, ta spolupráce byla velice úspěšná, což se projevilo také účastí vlastně firmy na různých mezinárodních výstavách a soutěžích, například na mezinárodní výstavě moderního dekorativního a průmyslového umění v Paříži v roce 1925 a úspěšná byla i účast v roce 37. V závěru 30. let byla dávána přednost levným výrobkům pro restaurace, školy, nemocnice. Válečná léta pak ochromila vývoz. Krátké poválečné období znamenalo již jen doznívání předcházející produkce až po její zastavení. Ještě bych se zmínila vlastně o pohnutých osudech vlastně té druhé generace majitelů porcelánky. Rudolf Löwenstein zemřel v roce 1923 a vdova Lewis a s mladším synem Fricem rychlém zemřeli v Osvětimi, protože vlastně byli židovského původu. A starší syn Karl Hans bojoval v anglické armádě a později žil v Kanadě pod jménem jeho manželky čili jako John Brian Josefa i pro mladší. Zemřel v roce 42 a vedení firmy převzal později po smrti jeho dcery elfy jeho zeť Georg Ford Hoffman po odsunu, že ano, se svým synem za volbu. V roce 1945 byla továrna znárodněna a od prvního ledna začleněna jako výrobní závod pod národní podnik Thunská továrna na porcelán Klášterec nad Ohří a vlastně v roce 1948 byla produkce úplně zastavena.