Přejít k hlavnímu obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Lidé

Tomáš Kostelecký

Jaktovidiči

Tomáš Kostelecký, sociolog

Životní motto:

Vlastně žádné životní motto asi nemám. Zdá se mi, že život člověka je příliš pestrobarevný, komplikovaný a proměnlivý na to, aby se dal popsat či nasměrovat tak krátkým textem, jakým bývá životní motto. Když bych nějaké motto měl mít, znělo by nejspíš něco jako: "Je třeba být připraven na to, že věci se neustále mění. Budoucnost není předvídatelná z toho, co známe z minulosti".

Co dělám v rozhlase:

Občas komentuji dění ve společnosti.

Co dělám mimo rozhlas:

Jako bývalý ředitel Sociologického ústavu AV ČR (byl jsem jím celkem 9 let) se momentálně zpětně rekvalifikuji do pozice vědeckého pracovníka ve svém mateřském oddělení Lokální a regionální studia. Mým hlavním vědeckým zájmem jsou sociálně-prostorové nerovnosti ve společnosti, analýza mechanismů, jakými se vytvářejí a udržují, a také zkoumání jejich sociálních a politických dopadů. Jako kluk z malého města na Moravě, který v mládí trávil třetinu svého života (všechny víkendy + skoro všechny prázdniny) u prarodičů na vesnici na Vysočině, od 18 let žije v centru Prahy a jako výzkumník si vyzkoušel i život ve zběsilých megaměstech USA, orientálním Japonsku nebo pohodové Francii, jsem došel k přesvědčení, že prostředí, které lidi obklopuje, ovlivňuje jejich život mnohem více, než si obyčejně připouštíme. Vědeckou práci ještě momentálně kombinuji s prací pro vedení Akademie věd, kde mám ve funkci člena Akademické rady na starosti hlavně spolupráci ústavů Akademie s partnery z veřejné správy a podporu aplikovaného výzkumu v sociálních a humanitních vědách. 

Co mně baví:

Ježdění na kole, kde mým cílem není počet ujetých kilometrů a nastoupaných výškových metrů, ale počet krásných výhledů, které se cyklistovi během jeho výletů otevřou za odměnu před očima. Obecně rád cestuji i jinými způsoby než na kole, rád poznávám nové kraje, společnosti a lidi. Dřív jsem i hodně četl, ale slábne mi zrak, tak už toho dnes moc nepřečtu. Sluch mi naštěstí ještě docela slouží, tak rád poslouchám hudbu, často vážnou, nejraději Bacha, u jehož skladeb žasnu nad tím, jak se něco takového může zrodit v lidském mozku.