Jak to vidí...

Jiří Hlaváč: Co jsem zažil při České mši vánoční, jsem zažil jen v USA. Proč je Rybovka stále tak populární?

Jak to vidí...

Z opery Jan Jakub Ryba v plzeňském Divadle J. K. Tyla

Dvojka

Klarinetista a hudební pedagog se v pořadu Jak to vidí… zamýšlí nad hudebním symbolem českých Vánoc, nad koledami i nad vánočním oratoriemm Johanna Sebastiana Bacha. Mluví o poselství vánoční noci i o dialogu mezi lidmi. A vzpomíná na kanadského jazzového pianistu Oscara Petterssona, který zemřel 23. prosince 2007, na slovenskou sopranistku Editu Gruberovou a na prezidenta Václava Havla od jehož smrti v prosinci uplynulo 11 let.
Jiří Hlaváč, Zita Senková

23. prosince 2022, 08:30

Přepis epizody

Přepis mluveného slova do textu je prováděn automatizovaným systémem a proto obsahuje mnoho nepřesností. Je určen pouze pro rychlou orientaci a vyhledávání. Nalezené výsledky vyhledávání jsou v přepisu zvýrazněny podbarvením.

Co hledáte?

Jedním z nejpůvabnějších květů vánoční doby jsou koledy, v nichž básní modlí i radují se a zpívají. Dávno ztichl a srdce našich předků nebo ti zjihl a srdce nedovedou zatají ti, čím přetékají za mlčeti, co je blaží. Tak tato slova napsal v roce 943 do předmluvy k vydání sbírky českých koled skladatel Josef Bohuslav Foerster. Pane profesore, jaký je váš vztah k vánočním koledám. No, letitý, protože já jsem nikdy nezmínil na veřejnosti to, že můj dědeček byl amatérským varhaníkem, jezdil k nám k rodičům a měl tam harmonii a běžně hrával různé pas. To dali koledy a to není všechno. Ale on nádherně opisováno tipl jsem se nikdy nenaučil. Dřív jsem se vymlouval na to, že nemám čas. Teď se vymlouval na to, že ruce už zdaleka nechodí tak, jak by mohli. Ale on psal nádherně. No a chtěl vnoučka trošku zatáhnout do hry, tak mně řekl toto je nádherná koleda. Vrátí. Potom naučím potmě napsat kontrabasový part, takže mě naučil všechny čtyři klíče. Naučil mě tedy i užívání správných hodnot notových a naučil mě mnoho plastový. Ano. A mimochodem, zjistil jsem i to, že on třeba opisoval i další mše českých tvůrců, o kterých dneska nikdo neví. Pánové Žídek a Marhula jsou neznámá jména, ale děda udělal kompletní. Sparta si nastudoval to sborem. Buďto v Šaraticích, kde bydlí, nebo ve Slavkově, kam dojížděl. Prostě to veřejně prováděl. Takže ano, mám strach letitý. Mám strach vroucí, protože dědečka jsem měl velmi rád. Mimochodem, jak to osud zařídil? On zemřel asi měsíc před tím, než já jsem vykonal úspěšně přijímací zkoušku na konzervatoř, takže on nevěděl, že jeden z nanuků by se mohl věnovat jeho celoživotní lásce.
Ale geny evidentně byly tedy předány. Byly před požehnaně. Pane Jiří, křížem krážem republikou zazněla ještě. Zazní Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby. Poprvé zazněla o Vánocích roku 1796 v Rožmitále pod Třemšínem v kostele povýšení svatého kříže. Předpokládám, že jako hudebník máte k ní velmi vřelý vztah.
I k tomu vlastně co.